V roce 2017 vyšel dlouho očekávaný film s názvem Milada. Připravoval se několik let za pomoci mnoha historiků a odborníků tak, aby co nejvěrněji vypověděl příběh této ženy, která věřila v lidské dobro, své ideály a ani ta nejkrutější komunistická monstra jejího ducha nezlomila. Připomeňme si, co se stalo a ujistěme se, že její smrt nebyla zbytečná.

Milada Horáková se narodila roku 1901, tedy ještě za dob Rakouska-Uherska. Již od mládí vynikala bystrým intelektem a během studií na gymnáziu byla v roce 1918 vyloučena, protože se aktivně podílela na demonstracích proti vládě Rakouska-Uherska, což měli studenti zakázané. Školu dokončila na jiném gymnáziu a rozhodla se studovat práva. Ještě než vysokou školu dokončila, setkala se se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady (ŽNR), kam vstoupila a aktivně se na jejím chodu podílela. Ještě během studií potkala Bohuslava Horáka, kterého si krátce po dokončení školy vzala za manžela a o pár let později se narodila dcera Jana. Narozdíl od mnohých jiných žen, které s příchodem dítěte z veřejného života odešly, Horáková se stále plamenně věnovala politice a bojovala za své ideály.

Během druhé světové války se Horáková aktivně zapojila do Petičního výboru Věrni zůstaneme a Politického ústředí, které fungovaly jako obdojové organizace. Vyhledávala pro ně v bývalé ŽNR nové ilegální pracovníky, zajišťovala tajné byty a získávala zpravodajské informace. Neušla ale pozornosti gestapa a začátkem srpna 1940 byla spolu s manželem zatčena, tehdy ještě za práci pro Ženskou národní radu. Po zjištění napojení na odboj byla tvrdě vyslýchána a bita, pro gestapo ale bez úspěchu. Dva roky byla držena na Pankráci a na Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně, kde se znovu setkala s Františkou Plamínkovou. Z Terezína byla v červnu 1944 převezena do Lipska a pak do Drážďan.

Během soudu, kdy se hájila sama, jí prokurátor navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 let káznice. Ten si až do osvobození odpykávala v ženské věznici u Mnichova. Po květnu 1945 se vrátila do Prahy a tam se opět setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Po promluvách s prezidentem Benešem, který si přál kvalitní stranickou politiku, vstoupila znovu do vedení obnovené České strany národně sociální a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění. Obnovila také ŽNR a vystupovala jako její tvář. V roce 1946 kandidovala za Národní socialisty a byla zvolena do Národního shromáždění. Byla tehdy kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky a velice rychle rozpoznala poslušnost a řiťolezectví československých komunistů vůči Moskvě. Kvůli tomu byla monitorována StB, která již od konce války byla ovládána právě komunisty. Po únoru 1948 byla Horáková zbavena téměř všech funkcí a 27. září byla zatčena za velezradu a započal zinscenovaný proces.

Téměř dva roky byla uvězněna, mučena a všemi možnými způsoby nucena k tomu, aby se vzdala. Horáková byla ale odolná a ani na vteřinu neztratila svou tvář. Soudní proces, který trval osm dní (31. 5. - 8. 6.) měl probíhat přesně podle "scénáře" po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz prezidenta Gottwalda. Vynucený scénář, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto porušovali. Obzvláště Horáková. Bránila sebe i své idály. Nakonec byla odsouzena k smrti spolu s dalšími třemi muži. Její poprava byla vykonána jako poslední v řadě, údajně zvlášť bolestivým způsobem.

Na silném prkně byl hák, na který se pověsilo škrtidlo. Nešlo tedy o oprátku. Ve spodní části šibenice byla kladka, přes ni vedlo lano, jímž měl odsouzený spoutané nohy. Za lano tahal na druhém konci katův pomocník. Odsouzený se pomalu udusil.

Ještě během věznění odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Přestože se mnoho světových osobností, včetně Alberta Einsteina, Winstona Churchilla i Eleanor Rooseveltové, snažilo dopisy získat pro odsouzené milost, komunistický prezident Gottwald, formálně na doporučení ministra spravedlnosti, rozsudky k trestu smrti podepsal. Popravy byly vykonány 27. června 1950. Ostatky Milady Horákové a ostatních spoluvězňů byly zpopelněny a nikdy se nenašly. Byl tak zřízen pouze symbolický hrob na pražském Vyšehradě, kde je vyhotovena i její busta.

Svůj poslední dopis, určený především rodině, napsala v den popravy ve 2:30 hodin ráno. V něm mimo jiné prohlásila: "Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. (…) Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj." Její smrt zasáhla celý svět a mnoho politiků vyjádřilo účast k této justiční vraždě.