Dcera Milady Horákové o životě v koncentráku: Žena ředitele chodila v bikinách

10. červenec 2019 četba na 3 minuty
Milada Horáková

Milada Horáková

Foto: profimedia

Milada Horáková patřila k nejvýraznějším osobnostem bojujícím proti komunistickému režimu. Za své názory si vysloužila popravu. Její dcera Jana Kánská přežila a díky ní se nyní dozvídáme po letech podrobnosti událostí kolem jejího zatčení její matky. "Nikdy bych nemohla být statečná jako matka," říká dojatě Jana. Svědectví, ze kterého mrazí…

Byla jedinou ženou, která se stala obětí komunistických politických procesů v padesátých letech. Jednalo se o vykonstruovaný proces s jasným cílem ji odstranit.

Šla proti proudu a to se jí stalo osudné. Dne 28. června 1950 byla oběšena v pankrácské věznici. "Moje matka nemohla jedna jinak, byla taková povaha," říká Jana Kánská.

Horáková byla ve vězení držena neprávem celých pět let. Mučení, mlácení, to vše snášela, nikdy se ale nevzdala. První roky jí gestapo drželo na Pankráci, později byla převezena do Terezína. Dcera Jana si návštěvy v Terezíně pamatuje a nejen to.

Jana, dcera Horákové to neměla lehké. Většinu života trávila u své tety, protože její matka byla ve vězení. Jezdila za ní ale na návštěvy a tyhle zážitky už si ponese celý život.

"Pamatuji si Terezín, tam jsme jezdili za maminkou na návštěvu. Vidím to dodnes před očima. Muži byli nastoupeni před svými celami a měli na těle hrozné modřiny a zranění, byl to hrůzostrašný pohled. Dozorci je hodně bili, měli hlad, byli hubení," popisuje Kánská děsivý zážitek.

"Žena pana ředitele před vězni schválně chodila v bikinách," hrůzné prakticky zažívala i Milada. Z Terezína se dostala na rozdíl od jiných živá, tím však její osud zdaleka nebyl naplněn…

Kromě hrůzných návštěv ve vězení si Jana živě pamatuje i moment, kdy její matku hledalo gestapo. "Vtrhli k nám do domu. Táta je viděl a povedlo se mu utéct zadním vchodem, běžel varovat mámu. Když doběhl za ní, už v té době byla zatčená, přišli si pro ní do kanceláře…"

Horáková odmítla zažádat o milost, její dcera s advokátem se rozhodli, že zkusí štěstí za ni. Soud však jejich žádost smetl ze stolu. "Nevím, jestli jsem tehdy měla vůbec nějakou naději, ale museli jsme to zkusit," říká Jana.

Za její milost se přimlouvali takové osobnosti jako Albert Einstein, Winston Churchill či Eleanor Rooseveltová. Pokus nevyšel, prezident Gotwald nemilosrdně odsouhlasil trest smrti. Ani pár hodin před svým koncem neztratila  víru v ideály a svým nejbližším napsala dopisy. Jana ho dostala až po dlouhých čtyřiceti letech.

Dopisy dostala od tehdejší ministryně Burešové Jana až v devadesátých letech. "O dopisu jsem věděla, komunisté mi ho ale nechtěli vydat. Kdo se posledních slov od mé maminky nedožil, byl můj otec a moje babička, bohužel," smutně uzavírá Kánská.

Před dvěma lety vznikl i díky výpovědím a souhlasu Jany životopisný film, ve kterém je co možná nejpřesněji popsáno, co vše byla Horáková ochotná vydržet, aby bojovala proti režimu. 

Zapsala se do dějin a pro mnohé bude navždy symbolem za politické odboje. Závěrem citace z posledního rozloučení, které odkázala svým nejbližším: "Je to zvláštní shoda okolností, když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Jdu s hlavou vztyčenou, musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj."