Příjmení mu připomínalo Němce

Miloš Gut se narodil 31. ledna 1923. Rodina si nežila špatně, otec měl obchod s textilem a matka pracovala v pojišťovně. Čím víc sílil tlak nacismu, tím skromnější bydlení museli hledat a stahovat se do ústraní. Miloš se od vychovatelky naučil německy a spolužák, který ho označil za "smradlavého Žida", od něj dostal nakládačku. Za ránu pěstí nebyl potrestán, ale během studia na gymnáziu cítil, že jeho původ mu bude spíš na obtíž. Ze všech spolků byl vyloučen a jediné místo, kam mohl beztrestně chodit, byl Hagibor.

1. září 1941 si musel na košili přišít Davidovu hvězdu a o pár měsíců později byl vybrán do prvního transportu do Terezína. Chlapci a mladí muži měli tábor připravit na příjezd tisíců vězňů. Otec mu dal vše potřebné od lahvičky petroleje po teplé ponožky a matka přibalila pečenou husu. Podmínky v Terezíně byly den ode dne horší. Čím víc lidí tam přijíždělo, tím více nemocí a beznaděje se šířilo. Od smrti Miloše zachránilo to, že netesknil po rodině. Ti, kteří tajně posílali dopisy, byli popraveni. V táboře poznal svou životní lásku. Do černovlásky Zuzany Beckmannové se zamiloval na první pohled.

Láska z Terezína

Prvnímu transportu do Osvětimi se dokázal vyhnout a sebe i svou lásku vyreklamoval. O tři měsíce později už takové štěstí neměli. Z vlaku viděl místa, kde jako dítě trávil prázdniny. Nevěděl, kam jede, ale poprvé v životě se skutečně bál. Realita byla ještě mnohem horší. Dozorci je vyhnali v Osvětimi ven, byla noc. Miloš poznal svého kamaráda, se kterým hrával v Hagiboru fotbal. Byl to Žid, který dostal moc a důvěru. Zneužíval ji a snažil se svou krutostí zachránit si život.

Když si pak Gut poskládal dohromady informace o plynových komorách a kremoatoriích, udělalo se mu zle. Nevěřil, že by z osvětimského pekla mohl odejít jinak než komínem. V táboře se snažil získat práci. Podařilo se mu vetřít se do kuchyně, kde měl přístup k jídlu. Když ale dozorci odhalili, že jednomu z vězňů místo vody nasypal do hrnku malé cibulky, přitáhli ho ke kotli a donutili ho se potopit. Stoupli si na víko kotle a čekali, že zemře. Po pětyčtyřiceti vteřinách byl Miloš stále živý. Trénink z mládí se mu vyplatil.

Po převozu do Schwarzheide měl Miloš pocit, že je v ráji. V plotu nebyl veden elektrický proud a z dozorců nešel strach. Jídla ale bylo málo a celé dny musel stavět betonové zátarasy. Když se v dubnu 1945 blížil konec války, vydali se vězni pod dozorem na pochod smrti. Neměli vyhráno, kdo nemohl, byl zabit. Ve Varnsdorfu přespávali v opuštěné továrně a měli výhled na fotbalové hřiště. Přemluvili dozorce, aby mohli jít na vzduch. Vrhli se na pampelišky a přecpali se. Když se chtěli vrátit, dozorci byli pryč. V nedalekém táboře na ně čekali pracovníci Červeného kříže a postarali se o ně.

Návrat lásky a změna jména

Po válce obcházel známé, ke kterým jeho rodiče schovali všechen majetek. Všichni ale dávné dohody zapřeli a nic mu nevrátili. Neváhal a podal trestní oznámení za neoprávněné obohacení, nečekaně se úřad postavil proti Milošovi. Na smíchovském nádraží ho ale čekalo to nejkrásnější překvapení, setkal se tam se Zuzanou a její matkou. Vzali se, odstěhovali se do Oloumouce a Gut začal hrát rugby. Dostal se do reprezentace a byl předsedou rugbyové unie. Znechucení a zklamání z Němců se ho drželo jako klíště a rozhodl se pro změnu příjmení. Jako Dobrý se cítil mnohem lépe.

Nemoci

V Terezíně topil a chodil pro vězně do nedalekých Bohušovic. Střídání teplot mu nedělalo dobře a dostal zápal plic.

Jako vozič masa se přecpával uzeninami. Maso ale bylo nekvalitní a Miloš dostal žloutenku.

V Osvětimi vyfasoval malé boty, omrzly mu nohy a nehty na palcích mu musely strhnout. Drželi ho dva vězni a rány potřeli rybím tukem.

Během spojeneckých náletů dostal zásah střepinou. Na ránu si podle matčina receptu přikládal syrové brambory.

Hladový se vrhl na cibulky tulipánů a spořádal jich několik kilo. Štěstí, že přežil. Jsou jedovaté.