Momčilo se narodil v roce 1906 v srbské Trbušnici poblíž města Loznica, kde po něm dosud nese jméno jedna z ulic. Momčilova početná rodina žila poklidným životem vesničanů, do něhož pak ale krutě zasáhl hned začátek první světové války. Rakousko-uherští vojáci vesnici vyplenili a pobili její obyvatele, takže malý, tehdy osmiletý chlapec se díval na to, jak mu vojáci zabili sedm z deseti sourozenců - tři sestry a čtyři bratry - a oběsili oba rodiče i babičku.
Vypálený domov jej zavedl do armády
On sám unikl smrti jen náhodou, jelikož jej otec poslal ke strýci. Když se vrátil, byl sirotek a dům lehl popelem. Rozhodl se vzít spravedlnost do svých rukou. Odvaha kontaktovat srbskou armádu mu vynesla členství v ní, a to mu bylo teprve osm!
Ještě týž večer se neohroženě vydal do tábora srbských vojáků, který byl nedaleko vypleněné vesnice, která již neexistovala. Azyl a pomoc našel u 6. dělostřelecké divize pod velením Stevana Tucoviče, jež mu pomohla smrt jeho rodiny pomstít, a dokonce malému chlapci dovolila se boje aktivně účastnit. Tomu samozřejmě boje učarovaly, a protože již neměl důvod v rodné vesnici dál setrvávat, přijal nabídku Srbů a Miloše Misiče a u armády jednoduše zůstal. Na dokument o nejmladším vojákovi se podívejte zde:
Vzdělání a povýšení
Maršál Misič byl ohromen, když uviděl v zákopech uniformovaného desetiletého chlapce, který ovládal vojenskou terminologii, měl disciplínu a byl vlastně plnohodnotným vojákem. Dokonce mu armáda umožnila i doplnit si základní vzdělání – zvládl čtyři třídy najednou!
Díky regulérním bojům, jichž se účastnil jako plnohodnotný člen armády, byl Misičem povýšen na hodnost desátníka. V polovině války byla srbský armáda stažena v rámci albánské golgoty na Korfu. Cesta přes Albánii byla velmi náročná i pro dospělé vycvičené vojáky, Gavrič ale přežil. Za statečnost byl pak oceněn i albánskou medailí.
Vlastní rodina
Po osvobození Bělehradu major Tucović zařídil, aby se Gavrić dostal do britské mise, která pomáhala válečným sirotkům v Srbsku. Byl poslán do Spojeného království do Kentu, kde dokončil své vzdělání a absolvoval školu v roce 1921. Vrátil se do Srbska ve stejném roce poté, co srbský premiér Nikola Pašić nařídil návrat všech dětí do Srbska. V Trbušnici se setkal se svými třemi bratry, kteří přežili vraždy v roce 1914. Oženil se a založil rodinu.
Opět ve válce
Po válce pak vedl spokojený rodinný život v Srbsku. Ve druhé světová válce bojoval již jako dospělý v jugoslávské armádě, a i tehdy mu štěstí přálo. Stejně jako se v první světové válce vyhnul zraněním nebo se z nich zázračně vykurýroval, ve druhé světové válce se mu podařilo uprchnout ze zajetí. Nakonec však náhodně skončil v koncentračním táboře, což se zdálo být neřešitelné. Ale i zde pomohla Štěstěna, jelikož ho jeden srbský hodnostář poznal coby malého chlapce, bojujícího v srbské armádě. Dostal milost a smrti opět unikl. I po válce ale musel bojovat, a to bitvu s křivým obviněním. Po skončení války byl totiž komunisty nařčen z kolaborace. Stranil se lidí, odstěhoval se do Bělehrdu, kde v klidu dožil 87 let.
Zdroje: