Rodné město, rodný dům

Na své rodné město, jehož je čestným občanem, a které jen tak mimochodem proslavil hořký mok s pěnou, nedá dopustit a byl na něj hrdý, stejně jako na dům v Karlově ulici, kde bydlel, a na němž má svou pamětní desku. S láskou o něm píše i v jedné ze svých mnoha knih Saze na hrušce: vzpomínky nejen na dětství. Takže nejdřív pár vzpomínek. Narodil se 10. listopadu 1918 a v pořadu Československé televize zavzpomínal, že byl jako kluk stydlivý, všeho se bál, často plakal a uměl se i vztekat.

Jeho tatínek Bedřich velmi rád fotil, především svého kloučka a snad v každé situaci.

Tatínek fotky sám vyvolával doma a „náš kluk“ mu asistoval. Zrození obrázku ve vývojce, který navždy zachytí jeden moment našeho života, který nelze vrátit, ho už jako malého nadchlo natolik, že se fotografování stalo jeho celoživotním koníčkem. Ten ho také přivedl k výtvarné činnosti.

Náš mladík z úvodního obrázku je autorem fotografických koláží známých z mnoha výstav, v nichž se prolíná jeho jemný, někdy ironický až černý, ale vždy inteligentní humor. Ten zcela jistě zdědil po rodičích. U maminky Marie se prý údajně projevil tím, že ho strojila do kostýmů na různé dětské akce a maškarní bály, navzdory tomu, že se v nich cítil trapně. Tatínek ho vložil do fotografií.

U jeho dětství ještě chvilku zůstaneme. Nebyli to pouze rodiče, kteří ho tak nějak nasměrovali na životní cestu. Budoucímu „aristokratu humoru“, jak se mu říká, sice už v „tercii reálky“ jeho učitel naznačil, že v něm dřímá talent, ale zároveň ho nechal propadnout se slovy, že pokud by chtěl někdy psát, potřeboval by „… tři tajemníky na gramatiku.“

Jdi tím směrem…

Velký obratem v jeho životě byl Úryvek jara, kratičká próza, kterou si jako patnáctiletý dovolil poslat „Pepíčkovi“ (Dr. Josefu Koenigsmarkovi), tehdy mladému básníkovi, který psal do „študentského časopisu“ a byl duší kulturního dění města.

A jak náš budoucí autor více než tří desítek publikací vzpomíná, „… měl plné právo, a dokonce kulturní povinnost zmačkat ji a hodit do koše.“ Neudělal to. Naopak mu napsal mu dopis, že si cení jeho „zajímavých a neotřelých výrazů“, a doporučil mu, co má číst, a o jakou moderní prózu se zajímat…

Našeho neznámého z titulní fotky zájem básníka zaujal natolik, že odložil svazky z červené knihovny, které četl, a začal se zajímat o literaturu, divadlo a umění. A byl to právě Koesnigsmark (budoucí významný prozaik, dramatik a básník), který mu řekl „jdi dál, jdi hloub a jdi rychleji tímto směrem.“   

… a šel

Jeho kroky vedly nejdříve k ochotníkům. Následovalo divadlo ve městě, kde se narodil, poté Praha, kde začíná být jeho jméno spjaté s významnými tvářemi té doby i divadelními scénami. Hrál v divadle bratrů, z nichž jeden je známý režisér, druhý herec. Oba je spojuje film o šesti huňatých bručounech, kteří údajně mlsají med, a jedna plodina, která nám vžene slzy do očí.

V dalším byl po šest let hereckým partnerem známého herce, který jako císař hledá šém, jenž má oživit neživého tvora s ohromnou silou, či v jedné pohádce vyhnal hodnou dceru Marušku, protože si nevážil jejího vzácného daru, který je nad zlato. V té si i náš herec zahrál prince Krásného.

To je však jen malý výčet. Pokud jde o filmové nápovědy, na rozdíl od divadla, rolí „na place“ nemá mnoho, ale vidět jsme ho mohli v menších v několika pohádkách.

Sám má nejraději a je pyšný na roli Pécucheta ve skvělém seriálu plným pohody a nadhledu, v němž si zahrál po boku svého přítele, který měl stejný cit pro jemný humor.

Pak je tu ještě jeden velmi populární pořad, ve kterém nasadil vysokou laťku coby bavič pro dnešních show, do nichž si zval známé tváře. V názvu má první písmeno svého příjmení.

Na počátku 70. let pořad dostal stopku a filmových záznamů se zachovalo jen pár. Povídání ale vyšlo na LP desce i jako kniha. Herec tak navázal na jedinečný projekt Kinoautomat z Expo ´67, první interaktivní film na světě, a na populární hovory, kdy z divadelní rampy besedoval s diváky

Legenda neumírá

Ještě, než prozradíme jméno plzeňského rodáka, z jeho spisovatelských prvotin připomeňme alespoň Dobře utajené housle, v níž prostřednictvím humorných historek vypráví o manželském soužití. Je také autorem divadelních her, režisérem, stál u zrodu mnoha kulturních pořadů, i samotného Semaforu.

Je zasloužilým umělcem a držitelem medaile Za zásluhy (2. stupně, 2000). Ke konci života se potýkal se zdravotními problémy. Po mozkové příhodě strávil dlouhý čas v nemocnici. Po propuštění byl odkázán na celodenní domácí péči. Zemřel dne 15. února 2003.

Před smutečním obřadem v Národním divadle, kde šest let účinkoval, se mu přišli poklonit lidé z celé republiky. U rakve na černém katafalku obloženém květinami se s ním rozloučili jeho herečtí kolegové. Zazněly básně, Pavel Bobek mu zazpíval píseň, která byla znělkou k jeho velmi oblíbeným Hovorům H. Slova, že nikdy nedělal „pokleslý a levný“ humor pronesl Jiří Suchý.

Mezi přítomnými byl i Lubomír Lipský, bratr režiséra Oldřicha, jeho dlouholetý soused na chalupě. V neposlední řadě pak tehdejší ministr kultury Pavel Dostál, jeho kamarád, který se s ním rozloučil slovy Cicera: „´Smrt, po níž následuje nesmrtelnost netřeba oplakávat´. Měli jsme tě rádi a máme…“

Po státní hymně se zavřela opona a rakev s ostatky Miroslava Horníčka za potlesku opustila náš kulturní svatostánek. Pohřben je vedle své milované manželky a syna, který tragicky zemřel v jednadvaceti letech, v Kytlicích, kde měl chalupu.

Z hádanek: Šest medvědů s Cibulkou, Divadlo satiry (Lipští); Jan Werich, Divadlo ABC, film Pekařův císař…, Byl jednou jeden král; hra Hovory přes rampu, Městská divadla pražská; seriál Byli jednou dva písaři

Zdroje: dvojka.rozhlas.cz, plzensky.denik.cz, citaty.net, www.idnes.cz, www.novinky.cz, www.youtube.com