Zdroj: Profimedia.CZ
CT sken objevil v soše Buddhy mumii mnicha. V tělní dutině měl záhadný vzkaz
V roce 2015 vystavilo muzeum v nizozemském Assenu čínskou sochu sedícího Buddhy, zapůjčenou soukromým majitelem. Na první pohled na ní nebylo nic zvláštního. Vědci ale věděli, že se v jejím nitru skrývá něco záhadného - již na konci milénia si toho všiml restaurátor při opravě drobné prasklinky. Po skončení expozice proto socha putovala pod CT skenner. A odborníci oněmněli úžasem - dutinu artefaktu vyplňovala lidská mumie.
Patřila mnichovi, který žil zhruba před 1000 lety a nejspíš byl vzýván jako ztělesněný Buddha. "Domníváme se, že prvních sto let byla jeho mumie vystavena v některém z čínských buddhistických chrámů a do sochy byla vsazena až v průběhu 14. století," uvedl nizozemský archeolog Vincent van Vilsteren.
Bohužel není známo, z kterého místa v Číně artefakt pochází, a nikdo ani neví, kdy a jak se dostal do Evropy. O místě původu by měly něco napovědět teprve testy DNA.
Mumifikoval se sám
Objev prastaré mumie v soše je sám o sobě naprosto jedinečný. Vědce však čekal ještě jeden šok: mumifikovanému tělu chyběly vnitřní orgány a místo nich v tělní dutině spatřili útržky papíru popsané čínskými znaky. Na dalších zápiscích mnich přímo seděl. Ze zlomků textu, které se daly s pomocí skenu rozluštit, odborníci vydedukovali ohromující zjištění: mnichem v soše byl zřejmě mistr Liu Quan z čínské meditační školy a mumifikoval se už za svého života.
Co nám dnes připadá naprosto drastické, považovali buddhističtí mniši v minulosti za úctyhodný krok k vysokému stupni osvícení. Cílem bylo zemřít ve stavu, kdy se už v těle nenachází žádný tuk ani tekutina, které by po smrti způsobily rozklad tkání a hnilobu. Tělo tak mohlo být zachováno navěky a zajistit mumifikovanému "věčný život" v meditaci.
Příprava na takovou podivnou smrt trvala šest let a vyžadovala přísné odříkání. Prvních 1000 dnů se mnich živil jen ořechy, semínky a bobulemi, přičemž musel intenzivně cvičit, aby se zbavil veškerého tělesného tuku. V příštích 1000 dnech už jedl pouze stromovou kůru a kořínky. Ke konci tohoto období začal popíjet jedovatý čaj, který jeho organismus odvodnil a "zakonzervoval" - jed usazený v těle odpuzoval bakterie a červy, a bránil tedy posmrtnému rozkladu.
Více fotografií z výzkumu si můžete prohlédnout ve videu:
Čekání na smrt se zvonkem v ruce
Po dovršení této náročné přípravy se mnich nechal zavřít do stísněné hrobky, kde zaujal pozici v lotosovém sedu a doslova čekal na smrt - samozřejmě za intenzivní meditace. Každý den zazvonil na zvonek, aby dal ostatním mnichům znamení, že ještě žije. Teprve v den, kdy se už zvonek neozval, byla hrobka vzduchotěsně uzavřena a čekalo se finálních 1000 dní, než se opět otevřela. Pokud mniši po této době našli tělo v hrobce rozložené, důstojně ho pohřbili. Jestliže se ale mumifikace zdařila, vystavili ho v chrámu a uctívali jako Buddhu.
Mistr Liu Quan, jehož posledním místem odpočinku se stala oslnivá socha, byl tedy jedním z těchto Buddhů, kteří v touze po dosažení nejvyššího statutu strávili poslední léta života v nevýslovném dobrovolném utrpení. Určitě si přitom nepředstavoval, že jeho ostatky budou za tisíc let zkoumány v evropském muzeu. Snad se tím ale při svém osvícení nenechá příliš vyvést z míry.
Zdroje: https://www.usatoday.com/, https://edition.cnn.com/, https://www.nbcnews.com/
