Vrahem je barva

V 19. století byla nesmírně oblíbená zelená barva, hlavně smaragdová. Vypadala skvěle nejen ve dne, ale i ve světle plynových lamp. Zelená barva se tvořila překrytím modré barvy žlutou nebo naopak. Až na konci 18. století vynálezce C. W. Scheele vymyslel skutečný zelený pigment. Bohužel se vyráběl na bázi arsenu a mědi. A tak se módní zelená barva stala tichým zabijákem. S ničením zdraví začala hned u výrobců. Těm působila především závažné kožní problémy. Jejich ruce byly plné hnisavých vředů, loupala se jim kůže. Neušetřila ani švadleny natož pak módně vyšňořené dámy. Zelené šaty a boty měla ve svém šatníku každá panička. Módním hitem byly i doplňky z umělých rostlin a květin. Zelené věnečky se nosily kolem krku, jako náramky, květy zdobily šaty i účesy. Zelená móda v podobě jedovatých šatů, bot a doplňků si ale vybírala svou daň. Sloučenina arsenu a mědi mohla dráždit oči, sliznice, kůži. Docházelo k poškozování jater a ledvin, únavě a nevolnostem. Zdravotní problémy pak často vedly k úmrtím.

Šílenství z módního doplňku

Vraždícím módním doplňkem 19. století byly i klobouky. Nejen dámské, ale i pánské cylindry se vyráběly především z kožešin králíků a zajíců. Kloboučníci je kartáčovali rtutí, aby vytvořili plsť, která se dala tvarovat. Avšak díky dlouhodobému vdechování rtuti trpěli kardiorespiračními problémy. V lepším případě třeba přišli „jen“ o zuby, či se jim „pouze“ třásly ruce. Práce se rtutí však ve většině případů způsobovala vysilující smrtelné otravy, a tak kloboučníci často umírali mladí. Rtuť poškozovala i mozek proto byla příčinou psychických problémů. Rčení „šílený jako kloboučník“ pochází právě z tohoto období. Byli to hlavně oni, kloboučníci, kteří za své řemeslo draze platili. Nositele klobouků před toxickou rtutí do jisté míry chránila podšívka.

Století obětí módy

Móda 19. století nezabíjela jen prostřednictvím jedů. Slonovinu a želvovinu pro výrobu hřebenů a oblíbených módních spon do vlasů nahradil hořlavý celuloid. Riziko, že si „unavený“ gentleman odklepne doutník do účesu své lady, který zdobily hořlavé ozdoby, nebylo vysoké, nicméně jsou zaznamenány případy, kdy se skutečně při vysoké teplotě ozdobné hřebeny ve vlasech dam vznítily. Pokud jde o muže, zmíním jedno neštěstí, při kterém v Pittsburghu přišel o život muž, který si česal svůj vous celuloidovým hřebenem, který se vznítil a muž uhořel. V době, kdy se topilo v krbech a svítilo svíčkami a petrolejovými lampami však představovala móda širokých sukní vyztužených obručemi také nebezpečí. Stačil jeden neopatrný krok kolem „otevřeného ohně“ a na ženách šaty vzplály. Mnohé z nich na následky popálenin zemřely. V 19. století se nebezpečí skrývalo ve všem módním. Barviva na bázi arsenu a jiných toxických látek neobsahovaly jen oděvy, ale také textilie v domácnosti, tapety, umělé květiny, obrazy. Přibarvovaly se jimi potraviny. Samotný arsen proniknul do všech oblastí života. Používal se v průmyslu i ve výrobcích pro děti, lékařství, kosmetice. V domácnostech se jím trávili hlodavci. V 19. století tak nezabíjela jen móda. Nebezpečí otravou jedů bylo všudypřítomné.

Zdroje: www.nationalgeographic.com, www.theguardian.com, hyperallergic.com