Politiku Hedwiga přenechala mužům, respektive svému manželovi, který koncentrační tábor Osvětim vybudoval a stal se jeho velitelem. Ona sama upírala zájem k výchově svých pěti dětí, jak se od ženy v nacistické společnosti očekávalo. Zároveň v sobě pěstovala jednu ryze ženskou slabůstku: milovala krásné oblečení.

Její manžel Rudolf Höss ve svém postavení vydělával opravdu velké peníze. Hedwiga si mohla dovolit najmout kuchaře, zahradníky, chůvy, šoféra a také osobní švadleny. Brzy ale pochopila, že když najde šikovné šičky v řadách žen uvězněných v táboře, nebude jim muset za práci platit. A nač by objednávala drahé látky z Paříže, když se ve skladech tábora hromadily skvostné oděvy po ženách odvedených do plynových komor? Stačilo je jen trochu upravit či přešít.

Její vybraný styl záhy vyvolal ohlas mezi dalšími manželkami nacistických pohlavárů i mezi osvětimskými dozorkyněmi. Ženy jí zkrátka ty "nádherné hadry" záviděly a vyzvídaly, kde k nim přišla. Hedwize se tak sám nabídl chytrý podnikatelský plán.

Uprostřed tábora smrti se z její iniciativy zrodil krejčířský salon, který produkoval modely nejvybranějšího stylu a nejvyšší kvality. Pracovalo zde asi 23 švadlen, vybraných na základě jejich schopností nebo kontaktů s evropskými designéry. Vedením salonu byla pověřena Slovenka Marta, chytrá a citlivá žena, která svým svěřenkyním pomáhala nejen odvádět dobrou práci, ale také přežít.

V Osvětimi platilo nepsané pravidlo, že dokud člověk pracoval, měl naději na přežití. Švadleny ze salonu paní Hedwigy si toho byly vědomy, a tak pracovaly s vysokým nasazením. Navrhovaly nové modely a přešívaly šaty po obětech z plynových komor, i když třeba kolikrát patřily jejich příbuzným. Nacistické klientky měly zájem především o působivé večerní róby, ve kterých se mohly blýsknout na bujarých večírcích a oslavách.

Na počátku roku 1945 se k Osvětimi přiblížila sovětská vojska. Švadleny byly s ostatními vězni donuceny opustit tábor a vydat se na pochod smrti. Tři šičky spolu s Martou na sebe oblékly oblečení z dílny a chtěly nastoupit do civilního osobního vlaku, doufajíce, že splynou s davem. Martu před tímto krokem na poslední chvíli někdo varoval, ale její podřízené byly při pokusu o útěk přistiženy a na místě zastřeleny. Marta našla úkryt u místních Poláků a válku nakonec přežila.

Pro Hedwigu Hössovou ráj na zemi skončil. Její muž se stal štvancem a za dva roky po skončení války byl uprostřed Osvětimi oběšen. Hedwiga s dětmi coby vdova po válečném zločinci živořila. Rodinná situace se o trochu zlepšila teprve ve chvíli, kdy děti vyrostly a našly si práci. O svém otci však už nikdy nechtěly ani slyšet. Pohled na ostnaté dráty, hladovějící vězně a kouř z osvětimského krematoria z paměti nikdy nevymazaly.