V údolí řeky Indus
Archeologické naleziště Mohendžodaro, což se překládá jako Mohyla mrtvých, leží v prašných pláních pákistánské provincie Sindh v údolí Indus na zhruba 240 hektarech. Je to jedno z nejstarších, ale hlavně nejpozoruhodnějších měst na světě. Vybudovala ho z pálených (!) cihel neznámá harappská kultura kolem roku 2 500 př. n. l. a žilo v něm nejméně 40 000 obyvatel.
Možná by se nikdy nedostalo na seznam památek světového dědictví UNESCO (1980) a nestalo se důkazem neuvěřitelného starověkého urbanismu, kdyby se o tomto místě nedozvěděl indický archeolog Rakhal Das Banerji a po návštěvě v roce 1922 se nedomníval, že možná narazil na pohřbenou mohylovou stavbu – stúpu, v jaké obvykle meditují buddhisté. V roce 1911 totiž byly v této oblasti objevené „jakési“ cihlové zdi. Archeologové však tehdy usoudili, že se nejedná o nic starobylého a žádné vykopávky nezahájili.
O předběžné průzkumy v 30. letech se zasloužil britský archeolog sir John Hubert Marshall, který se zabýval indickými památkami. Archeologické vykopávky na místě ale proběhly až v letech 1950 a 1964.
Zapomeňte na pyramidy
Město, které muselo být střediskem obchodu, vybudovali neznámí stavitelé na dvou umělých vyvýšeninách. Ta vyšší je tzv. citadela, město obklopené hradbami, kde byla na ruinách, ale až ve 2. st. n. l., skutečně postavená buddhistická stúpa. Vykopávky v dolní městě ukazují, že tam stály podél ulic protínajících se v pravých úhlech stovky obytných domů a větších budov. Nic však nenaznačuje, že tam byly paláce, chrámy nebo jiné význačné stavby. Nic, co by svědčilo o přítomnosti panovníka či o náboženství. Což je velmi neobvyklé.
Naprosto jedinečný je však systém zásobování vodou, kanalizace a odvodnění, který neměl v té době obdoby a vyrovná se dokonce „infrastruktuře“ dnešních měst. Město bylo zásobené sladkou pitnou vodou z více než sedmi set jedinečných studní vybudovaných jako šachty do hloubky několika metrů. Vykopávky ukazují, že téměř do každého domu byla zavedená tekoucí voda, měl koupelnu a dokonce záchod! Systém zásobování vodou byl propojený s důmyslným odvodem splašků do kanalizace. Stoky i žumpy a vsakovací kanály měly kryty, takže je bylo možné čistit. Dle odborníků by byl tento systém našel uplatnění i dnes.
Starobylé město neznámé kultury ukazuje následující video:
Možná ještě o něco působivější jsou veřejné lázně, nejspíš používané pro rituální očistu. Bazén o rozměrech sedm krát dvanáct metrů s parní lázní byl v zastřešené budově vytápěné teplovzdušným systémem. Stěny zdobily dlaždičky s leštěnou voděvzdornou glazurou.
Artefakty promlouvají, ale mlčí…
O vyspělosti obyvatel města vypovídá i přes 40 000 nalezených artefaktů. Jsou mezi nimi hrací kostky nebo ručně vyřezávané šachové figurky. Jedinečná jsou i hliněná zvířátka na hraní. Hojně zastoupené jsou keramické nádoby, měděné i kamenné nástroje a nářadí, našly se i pozůstatky pecí. Za velmi zajímavé předměty považují archeologové vyřezávaná pečetidla s reliéfními obrázky a dosud neznámým a nerozluštěným písmem. Dále pak dvouramenné váhy a závaží, a měřidla.
Velmi zajímavá jsou pečetidla s reliéfními obrázky a neznámým písmem
Uměleckých předmětů se mnoho nedochovalo. Nejznámější je nahá Tančící dívka, malá bronzová figurka, dále terakotové postavičky Bohyně matky. Velmi zvláštní je soška ženy z doby asi 3 000 let př. n. l. ve velmi kratičké sukničce, s páskem a náhrdelníkem, a hlavně velmi neobvyklým obličejem. Zájem archeologů vzbudilo několik kamenných soch sedících mužů, především složitě vytesaný Kněz král, jak ho nazvali, ač nic neukazuje na to, že by byl jedním či druhým.
Na bohatství a významné postavení města ukazují výrobky ze slonoviny, polodrahokamů lapis lazuli a karneolu, zlaté korálky a perly. Mezi nálezy překvapivě nejsou téměř žádné zbraně. Obyvatelé byli nejspíš mírumilovní a nevedli žádné války. O tom, kdo byli neznámí pozoruhodní architekti, inženýři a řemeslníci, a kde získali tak vyspělé znalosti, ale artefakty mlčí. Neprozradí ani, proč kolem roku 1 900 př. n. l. záhadně a rychle zmizeli a město zůstalo opuštěné.
Zdroje: www.messagetoeagle.com, www.nationalgeographic.com, whc.unesco.org, www.bbc.com
