Všechno začne u policie, která potřebuje pomoc veřejnosti. Roku 1849 bylo nalezeno v řece Seině zohavené tělo bez rukou, hlavy i nohou a muži zákona žádali veřejnost o pomoc při identifikaci. Zpráva o prohlídce těla se poprvé objeví v novinách, které čte většina Pařížanů, a tak je o zájem postaráno. Mrtvola bude vystavena v márnici Quai de l’Archevêché, kam hned první den proudí zvědaví Pařížané.

Pár týdnů po vystavení těla přinese hrozivá podívaná kýžené ovoce. Policie v tisku oznámí, že byl nebožtík identifikován a pachatel trestného činu potrestán. Takto to pokračovalo i s dalšími těly a úspěšnost identifikace ostatků stoupla z původních 10 % na 75 %. Když se tato skutečnost spojila se stálým přílivem nových těl, kterých byla řeka Seina skoro neomezeným zdrojem, a navíc propagace ze strany médií, vyšel z toho morbidní koktejl a spustil se koloběh prohlídek místa jindy zapovězeného širokou veřejností.

K dokonalosti jen zbývalo promyslet systém a řád márnice. Přece jenom se do roku 1882 místnosti ještě nechladily, takže i když se těla dala nejprve zamrazit, tak pro udržení šance na identifikaci musely být mrtvoly po 3 dnech nahrazeny fotkami.

Po čase upadající návštěvnost spasilo nové, pro veřejnost zajímavé, úmrtí. V novinách se objevila zpráva o pouze čtyřleté holčičce, která byla nalezena jen s modřinou. Případ opředený tajemstvím přilákal až 150 tisíc lidí. Přidala se k němu vražda další šestileté holčičky a spekulace, zda by nemohly být sestry. Přestože tyto případy vyvolaly tak obrovský ohlas a lidé se tlačili, aby na holčičky viděli, nebylo to nic platné. Pachatele se najít nepodařilo.

Později se jako každé jiné místo, hojně navštěvované turisty i místními, stala i márnice obětí komerce. Zvědavci si museli nově zaplatit za vstup a márnice tak mohla být vybavena dozorci a popisy o místech nálezu těl. Také byl k dostání čpavek a vonná sůl, pokud by náhodou mrtvoly návštěvníkům nevoněly. Situace využili i prodejci ovoce či sušenek, kteří si postavili svůj stánek přímo před márnicí na to nejfrekventovanější místo. Tato zábava se zkrátka stala pro Pařížany specifickou tradicí. Píše o ní i slavný spisovatel Emile Zola (1840-1902), který popisuje chmurné dny, kdy v márnici nebylo zrovna žádné tělo k prohlédnutí.