Rodinný výlet do márnice: morbidní zábava Pařížanů se stala výnosným byznysem

30. srpen 2020 četba na 3 minuty
Identifikace mrtvých se stala pro Pařížany specifickou zábavou.

Identifikace mrtvých se stala pro Pařížany specifickou zábavou.

Foto: Wikimedia Commons - Volné dílo

Nacházíme se v Paříži v první polovině 19. století. Davy lidí čekají nedočkavě u vstupu budovy a pomalu postupují k proskleným vitrínám. Děti, muži i ženy jsou zvědaví, jejich oči jsou naplněné úžasem a zároveň strachem. Naklánějí se, aby nejlépe viděli to, co je za sklem. Připadá vám, že jste právě přečetli popis odpoledního výletu do ZOO? Mýlíte se, na rodinný výlet se chodilo do márnice.

Všechno začne u policie, která potřebuje pomoc veřejnosti. Roku 1849 bylo nalezeno v řece Seině zohavené tělo bez rukou, hlavy i nohou a muži zákona žádali veřejnost o pomoc při identifikaci. Zpráva o prohlídce těla se poprvé objeví v novinách, které čte většina Pařížanů, a tak je o zájem postaráno. Mrtvola bude vystavena v márnici Quai de l’Archevêché, kam hned první den proudí zvědaví Pařížané.

Pár týdnů po vystavení těla přinese hrozivá podívaná kýžené ovoce. Policie v tisku oznámí, že byl nebožtík identifikován a pachatel trestného činu potrestán. Takto to pokračovalo i s dalšími těly a úspěšnost identifikace ostatků stoupla z původních 10 % na 75 %. Když se tato skutečnost spojila se stálým přílivem nových těl, kterých byla řeka Seina skoro neomezeným zdrojem, a navíc propagace ze strany médií, vyšel z toho morbidní koktejl a spustil se koloběh prohlídek místa jindy zapovězeného širokou veřejností.

K dokonalosti jen zbývalo promyslet systém a řád márnice. Přece jenom se do roku 1882 místnosti ještě nechladily, takže i když se těla dala nejprve zamrazit, tak pro udržení šance na identifikaci musely být mrtvoly po 3 dnech nahrazeny fotkami.

Po čase upadající návštěvnost spasilo nové, pro veřejnost zajímavé, úmrtí. V novinách se objevila zpráva o pouze čtyřleté holčičce, která byla nalezena jen s modřinou. Případ opředený tajemstvím přilákal až 150 tisíc lidí. Přidala se k němu vražda další šestileté holčičky a spekulace, zda by nemohly být sestry.  Přestože tyto případy vyvolaly tak obrovský ohlas a lidé se tlačili, aby na holčičky viděli, nebylo to nic platné. Pachatele se najít nepodařilo.

Později se jako každé jiné místo, hojně navštěvované turisty i místními, stala i márnice obětí komerce. Zvědavci si museli nově zaplatit za vstup a márnice tak mohla být vybavena dozorci a popisy o místech nálezu těl. Také byl k dostání čpavek a vonná sůl, pokud by náhodou mrtvoly návštěvníkům nevoněly. Situace využili i prodejci ovoce či sušenek, kteří si postavili svůj stánek přímo před márnicí na to nejfrekventovanější místo. Tato zábava se zkrátka stala pro Pařížany specifickou tradicí. Píše o ní i slavný spisovatel Emile Zola (1840-1902), který popisuje chmurné dny, kdy v márnici nebylo zrovna žádné tělo k prohlédnutí.

 

Akční letáky