Morbidní středověká praktika - vaření mrtvých králů. Stalo se to i Barbarossovi

Mos teutonicus byl praktický rituál.

Mos teutonicus byl praktický rituál.

Foto: Profimedia.cz

Bylo 10. června 1190, římský král a císař Fridrich I. Barbarossa Rudovous si utřel pot z čela a pohlédl na horský vrch před sebou. „Tuto křížovou výpravu mi byl čert dlužen," pomyslel si. „Zkrátíme se cestu přes řeku. Alespoň se před stoupáním trochu ochladíme," zvolal a vstoupil do rozbouřené vody. Jeho kůň však uklouzl a spadl. Císaře vzal vodní vír. „Nemůžeš plavat proti toku řeky!" zvolal někdo. A měl pravdu. Rudovous byl mrtvý.

Císařova smrt byla pro stovky rytířů vhodnou záminkou k návratu domů. Čekala je dlouhá cesta z Turecka. Barbarossův syn Fridrich IV. však s malou skupinkou vojáků pokračoval dál. S sebou měl navíc neobvyklý náklad. Ostatky svého otce a císaře chtěl pohřbít ve Svaté zemi. Ve středověku se věřilo, že aby nebožtík během Soudného dne vstal z mrtvých, je potřeba všech kostí. Jak to ale udělat, když se tělo během několika hodin začíná rozkládat? Odpovědí byl „Mos teutonicus" neboli „Německý zvyk".

Zdroj: Youtube

Tento pohřební rituál se začal praktikovat od druhé křížové výpravy do Svaté země probíhající od roku 1147 do roku 1150. Tehdy bylo zcela nevhodné pohřbít rytíře na muslimském území. Převoz těla zpět domů byl však nejen náročný, ale také nehygienický. Proto se uvařilo. Maso se následně zakopalo a kosti se ponechaly.

Mos teutonicus

Mrtvola krále se nejdříve rozřezala a odstranily se vnitřnosti. Poté byly pozůstatky vloženy do hrnce s vodou a vařeny tak dlouho, dokud se maso neoddělilo od kostí. Jakýkoli zbytek byl poté šeškrábán a čistá kostra pak byla posypána vonnými látkami nebo pokapána parfémem. Srdce a útroby císaře byly pohřbeny v Tarsu, jeho maso v kostele svatého Petra v Antiochii. Kosti uloženy v Jeruzalémě. Kam přesně, to je však stále tajemstvím.

Vikinský set nástrojů byl nalezen v dánské pevnosti před šesti lety.

Vědci objevili vikinskou skříňku s neobvyklými předměty. Jejich účel je nejasný

Rudovous možná tušil, že pokud na křížové výpravě zemře, s jeho tělem bude takto naloženo. Když v roce 1167 dobyl Řím a mor značně zdecimoval jeho armádu, nechal před návratem domů uvařit své významné přátele, jako byli biskupové z Kolína nad Rýnem, Špýru, Řezna, Prahy, Verdenu a Lutychu či knížata Fridricha IV. Švábského, Welfa VII., Berengara III. ze Sulzbachu a Heinricha von Tübingena.

Portrét Fridricha II.

Nejzvrhlejší panovník středověku: Fridrich a jeho pseudovědecké pokusy na dětech

Stopy po kotroverzním rituálu jsou zřejmé dodnes. Archeologové zanalyzovali kosti císaře Lothara III., který zemřel v roce 1137 při přechodu Alp a jeho tělo bylo vystaveno Mos teutonicus. Výsledky rozboru aminokyselin z jeho kostí potvrzují, že se vařily 6 hodin.

Nechutná praktika

„Německý zvyk“ zakázal Bulou Detestande feritatis, poprvé zveřejněnou 27. září 1299 a znovu 18. února 1300, papež Bonifác VIII. Tomu se nelíbilo porušování celistvosti ostatků. Nikdo si ale z nařízení těžkou hlavu nedělal. Vhodnější metoda se nenašla.

Mos Teutonicus tak vyzkoušel i anglický král Jindřich V.Mos teutonicus tak vyzkoušel i anglický král Jindřich V.Zdroj: Profimedia.cz

Mos teutonicus tak vyzkoušel i anglický král Jindřich V., který zemřel 31. srpna 1422 ve Francii. Aby se mrtvola v parném létě nerozložila, byla rozčtvrcena a uvařena ve víně a octu. Měkké tkáně se pohřbily na místě. Kostra byla zapečetěna v olověné truhlici se spoustou vonného koření a převezena domů.

Zdroj:

www.cs.wikipedia.org, www.lifee.cz, www.archaeologymysteries.com, www.en.wikipedia.org