Pověst praví, že patolog byl natolik oslněn její krásou, že jí nechal odlít posmrtnou masku. Odlitek zvěčňující pokojný výraz a lehký úsměv mrtvého děvčete okamžitě zaujal pařížskou bohému. Soudobí básníci, malíři a sochaři vnímali sebevraždu krásné mladé dívky jako symbol své generace. Jak ve svých spisech zmiňoval i Šalda, mladí umělci byli v té době doslova posedlí morbidními tématy a smrtí.

Mrtvá dívka, jejíž identita nebyla nikdy odhalena, inspirovala mimo jiné Louise Aragona, Rainera Mariu Rilkeho i českého básníka Vítězslava Nezvala, který jí věnoval verše ve sbírce Básně noci. Albert Camus ji přirovnal k Moně Lise. Ženy a dívky si začaly česat vlasy po jejím vzoru. Neznámá ze Seiny nastínila ideál krásy přelomu století.

Ještě v roce 1958 si její posmrtnou masku vzal za vzor rakouský lékař českého původu Peter Safar, když modeloval svou resuscitační figurínu Anne. Rty anonymní sebevražedkyně tak políbilo nesčetné množství zdravotníků, kteří se na figuríně učili dýchání z úst do úst.

Ke zklamání všech romantických duší se však dnes vědci přiklánějí k názoru Claire Forestierové. Ta pochází z linie rodiny Lorenzi, v jejímž obchodě byla maska zhotovena, a s odlitky má osobní zkušenosti. "Podívejte se na ty plné tváře, jemnou pleť! Tohle určitě není tvář utopené ženy, vylovené z vody. Bylo by nemožné odlít tak dokonalou masku z mrtvoly," prohlásila Forestierová.

Podle jejího názoru musela stát modelem živá dívka, která možná spáchala sebevraždu až později. Pravdivý příběh ale znát nikdy nebudeme.