Uvězněný člověk se probudí v uzavřené bílé místnosti, která je osvětlena tak intenzivně, že ani nevidí vlastní stín. Všechno kolem je bílé, ať je den či noc. Jídlo sem nosí osoby zahalené do bílých plášťů, jediným podávaným pokrmem je bílá rýže na bílém talíři.
Na bílém mučení je pozoruhodné, že při něm nedochází k žádnému fyzickému utrpení, zato po psychické stránce vězeň prožívá neskutečná muka. Po několika dnech senzorické deprivace se z jeho mysli vytrácejí vzpomínky na barevný svět. Nedokáže si vybavit tváře nejbližších lidí, neumí si představit jinou barvu než bílou. Do bílé se halí i jeho sny. Dotyčný postupně ztrácí rozum i paměť.
Metodu bílého mučení zažil na vlastní kůži novinář Amir Fakhrava, kterého zajala íránská revoluční garda. "Byl jsem tam osm měsíců. Když mě konečně propustili, nevzpomínal jsem si, jak vypadají moji rodiče. Byl jsem napůl pomatený," vypráví novinář.
Jeho kolega Ebrahim Nabavi, kterému se z bílého vězení podařilo utéct, k tomu dodává: "Vaši věznitelé vědí, jak vás zlomit beztoho, aby vás jedinkrát uhodili. Tím, že nemáte žádný kontakt s vnějším světem, můžou s vámi lehce manipulovat. Tvrdí vám, že prezident odstoupil z funkce, že mají vaši manželku, že váš nejlepší kamarád o vás rozšiřuje lži. A tak se postupně začnete přiznávat," vysvětlil Nabavi, který kvůli pobytu mezi bílými stěnami dodnes neusne bez prášků na spaní.
Metoda bílého pokoje je podle některých zpráv používána také ve Spojených státech při vyslýchání osob podezřelých z terorismu. Protože nevyužívá fyzické mučení, dala by se považovat za humánní... pokud by tu ovšem neexistovalo riziko, že vězněná osoba po čase nadobro zešílí.