Předně je potřeba si uvědomit, že s pádem Římské říše se zajeté zvyklosti z doby antické nezměnily přes noc. Společnost přecházela na křesťanství pozvolna a stejně tak pomalu se měnila i zaběhaná práva. Ve starém Římě platilo, že mučení mohli být podrobeni jen otroci a cizinci, ale nikoli římští občané. To se udrželo i v raném středověku, který k praktikám tortury během výslechu přistupoval překvapivě velmi zřídka.
"V raně středověké Evropě bylo mučení praktikováno jen občas, a obecně se mu podrobovaly jen skupiny s omezenými právy. V určitých případech mohli být mučeni i plnoprávní občané, ale jen tehdy, pokud existovaly jasné důkazy o tom, že se tyto osoby dopustily zrady nebo opakované trestné činnosti," píše ve své analýze historik Christopher J. Einolf z univerzity ve Virginii.
Teprve od 12. století se tortura uplatňovala častěji, i tehdy však měla jasná pravidla. "Aby soudci dokázali obžalovanému vinu, potřebovali dva očité svědky. Jestliže svědkové chyběli, ale zároveň bylo velice pravděpodobné, že zločin nemohl spáchat nikdo jiný než obviněný, mohlo se přistoupit k fyzickému mučení za účelem vynucení přiznání," vysvětluje Christopher J. Einolf.
Podle českého autora historických románů Vlastimila Vondrušky středověká tortura neměla nevratně poškodit tělo. "Proto se nesmělo mučit dlouho. Ihned po skončení tortury se vyslýchaný předal ranhojičovi, aby rány ošetřil," uvedl Vondruška v rozhovoru pro Novinky.cz.
Zajímavé je, že v raném středověku docházelo jen ojediněle k čarodějnickým procesům, mnozí představitelé církve včetně Sv. Bonifáce a sv. Agobarda považovali čarodějnictví za pověru, kterou je potřeba vymýtit. Situace se otočila v průběhu 13. století, kdy se intenzivně začaly potírat "kacířské" názory, tedy jakékoli postoje, které byly v rozporu s oficiální doktrínou. Jako trest za herezi či pakty s ďáblem bylo ustanoveno upálení. K největším čarodějnickým procesům pak docházelo mezi lety 1450 a 1750, tedy v období pozdního středověku a raného novověku.