Historie léčby mumiemi, léky z mrtvol a lékařský kanibalismus – vše má kořeny v sociální nerovnosti a rasových stereotypech, i v odlišném vnímání lidských ostatků ve srovnání s tím, jak na ně většina západních společností pohlíží dnes. Konzumace lidského masa a krve byla po stovky let rozšířená mezi příslušníky chudých vrstev i mezi aristokracií. I když se specifika tohoto jevu lišila místo od místa a podle doby.
Na zajímavý dokument se podívejte zde:
Už staří Římané věřili, že "krev vypitá horká z ran gladiátora může vyléčit epilepsii". V 16. a 17. století se zase kradly nevyzvednuté mrtvoly popravených zločinců a některá z těchto těl se mohla stát zdrojem léčivých extraktů. Svého vrcholu dosáhla konzumace lidských ostatků v Anglii, Německu, Itálii a Francii na konci renesance, kdy většina Evropy teprve vystupovala z dlouhého období intelektuální závislosti a vstupovala do období osvícenství.
Zejména mezi 12. a 18. stoletím se mumie v evropských zemích hojně používala jako lék.
Prášek z mumie byl předepisován jako zaručený lék v době hledání lepších způsobů léčby lidského těla. Některé z nich byly bizarní a jiné dokonce nebezpečné. A právě do této kategorie spadalo pozření části mumie, mumiového prášku nebo jiných lidských ostatků v zájmu zdraví. Na co prášek z mumie léčitelé předepisovali?
Hrozivé produkty z mrtvol
Praxe předepisování lidských ostatků nebo jejich vedlejších produktů k léčení sahá stovky let do minulosti. I jedni z nejvýznamnějších předchůdců medicíny, Galén a Paracelsus, obhajovali léčebné využití lidských ostatků, římský lékař a filozof Galén, který žil ve 2. století, připouští léčebný účinek elixíru ze spálených lidských kostí na epilepsii a artritidu a podobných příkladů bychom našli daleko více.
Švýcarský alchymista a lékař Paracelsus se dokonce nechal slyšet, že „nejušlechtilejším lékem pro člověka je jeho tělo, a propaguje léčivou sílu mumie, lidské krve, tuku, dřeně, trusu a lebky při léčbě mnoha onemocnění.".
Mumie faraoa Sekenenre Tao vydala strašné tajemství.
Co byla mumia?
Ve skutečnosti byla mumia – či mumie – v raných lékařských spisech výrazem z Blízkého východu, jež znamenal přírodní minerální smolu. Postupem času však slovo mimia pro evropské myslitele a lékaře nabylo řady odlišných významů, kdy se termín mohl vztahovat na různé látky získávané z balzamovaných lidských ostatků. Jednalo se o tekutinu nebo ztužený nápoj, který se získával v hrobkách vyluhováním z mrtvol balzamovaných aloesem, myrhou a belsamem. Druhým druhem mumie byla mumie egyptská, neboli tekutina z mrtvol, ochucená pissasfaltem. A třetím významem mumie byla mrtvola zmučená pod pískem slunečním žárem.
Podle doktora Roberta Jamese, autora mnoha lékařských děl z 18. století, byla mumie pryskyřičnatý, tvrdý, černě lesklý předmět, poněkud trpké a hořké chuti a pronikavé vůn".
Ne všechny látky z mumie však byly stejné a někdy se tímto slovem označovala pryskyřičná tekutina, která údajně vytékala z mrtvol: tzv. "zabetonovaná tekutina".
Na co se mumia používala?
Mumia tedy mohla mít podobu tekutiny nebo prášku, nebo dokonce látky, kterou staří Egypťané používali při balzamování. Podle Dr. Jamese se mumia používala na četné neduhy, jimiž byly například ředění krve, bolest, kašel i menstruace. Mumia byla zkrátka zázračná. Fungovala také proti zánětu a urychlovala hojení ran.
Nebyla navíc jedinou částí lidského těla, která našla bohatí využití. Tehdejšímu lékařství se hodily i další lidské ostatky, jako lidská kůže nebo tuk, kosti apod.
Odpůrci mumie
Mumia však měla i své odpůrce, o nichž hovoří doktor Richard Sugg z Durhamské univerzity ve Velké Británii. Někteří lékaři 16. a 17. století se obávali zejména toho, že mnohé z "mumiových" léků nebyly získávány ze skutečných staroegyptských mumií - ale z padělků získaných z mrtvol nedávno popravených zločinců. Existovala svědectví o zohyzděných částech mrtvol, takže léčba mumiemi dostala zcela nový nádech.
Egyptské mumie zůstaly v centru evropského obchodu až do pozdního 18. století, protože mumiová hněď, pigment získávaný z mumifikovaných ostatků, byla na Západě stále oblíbený u malířů. I o tom pojednává toto video:
Zdroje:
