Xin Zhui byla manželkou markýze z Dai, královského kancléře v dobách vládnoucí dynastie Chan. Její sarkofág archeologové otevřeli v roce 1972 během výzkumných prací v čínské provincii Hunan. K jejich překvapení se mumifikované tělo při dotyku nezačalo rozpadat; kůže byla sice zdeformovaná, ale stále jemná a pružná. Dokonce obsahovala takové množství živých buněk, že by mohla být transplantována jinému člověku. Zachovalé svaly a klouby umožňovaly tělu ohýbat končetiny a netknuté zůstaly i orgány a cévy. V nich posléze vědci našli zbytky krve a dokázali provést její rozbor; zjistili tak například, že Xin Zhui měla krevní skupinu typu A.

Pod parukou Lady Dai se skrývaly původní nepoškozené vlasy, zachovaly se dokonce i řasy na víčkách. Pro Čínu šlo o jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů všech dob, protože se z takto kvalitně mumifikovaných ostatků dala zjistit řada informací o životě lidí za vlády dynastie Chan. Právě toto období bývalo v čínské dějepravě velkou neznámou.

Sama markýza patřila k nejbohatší vrstvě společnosti, což se nepříznivě odrazilo na jejím životním stylu. Během života výrazně přibrala na váze, jedla masitou stravu a pohybu se věnovala jen minimálně. Trápily ji střevní parazité, žlučové kameny a bolesti páteře, k její předčasné smrti kolem 50. roku života pak zřejmě přispěla koronární trombóza a arterioskleróza. Melounová semínka v žaludku naznačila, co Lady Dai posvačila dvě hodiny před smrtí.

Stejně jako staří Egypťané pohřbívali své vůdce s veškerou výbavou, která by se zemřelému mohla v záhrobí hodit, tak i čínskou markýzu na onen svět doprovodila tisícovka různých předmětů, od hedvábného oblečení a kosmetiky až po hudební nástroje.

Složení konzervantu, který dokázal tělo Lady Dai uchovat v takřka nezměněném stavu po dva tisíce let, však zůstává tajemstvím. Vědci v něm identifikovali jen zvýšené množství horčíku, další ingredience se nepodařilo odhalit.