Výstředních kousků oblečení zakrývajících mužství se do dnešní doby mnoho nedochovalo, ale můžeme si jich všimnout na mnohých renesančních obrazech. Podle historiků je evropští muži začali nosit na konci 15. století a rozloučili se s nimi až po sto letech. "Co bylo smyslem té směšné části kalhot, kterou nosili naši otcové?" ptal se již v roce 1580 francouzský filosof Michel de Montaigne. Odpověď na jeho otázku se hledá dodnes.

Vyšňořený poklopec se nedal přehlédnout

Jistě, ve středověku se nešily trenýrky ani pohodlné slipy. Spodní prádlo v moderním slova smyslu ještě neexistovalo. Muži si na nohy natahovali přiléhavé nohavice nebo punčochy, které se ke svrchnímu oděvu připevňovaly podvazky. Intimní partie byly zakryty jen spodní košilí a kabátcem, jenž se v průběhu 15. století dramaticky zkracoval. Při nemotorném pohybu hrozilo, že se muži odhalí nejen hýždě, ale i jeho chlouba.

Mezi punčochy v oblasti genitálií se proto začal přidávat kus látky, který měl podobným trapasům předejít. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního ani směšného, nicméně nový modní prvek během krátké doby nečekaně nabral na objemu i kráse. Pánové si ho nechávali šít z drahých látek, včetně brokátu a damašku, a postupně na něj přidávali stuhy, drahé kameny a jiné ozdoby. Muži s takto vystrojeným poklopcem se snad ani nedalo podívat do očí. Poklopec k sobě automaticky strhl pozornost i té nejlépe vychované dámy.

Doplněk nejen módní, ale také praktický

Podle kulturní antropoložky Grace Q. Vicary však tato móda ve své době nepůsobila nijak vulgárně ani machisticky. Vycpávání mužství prý mohlo mít dokonce čistě praktický důvod. Renesančnímu oděvu chyběly kapsy a muži měli ve zvyku nosit všechny své nezbytnosti za opaskem. V nebezpečné blízkosti intimních partií se jim tak houpala třeba dýka, což nemohlo být zrovna pohodlné. Do vycpávky v přední části obleku se navíc dala schovat řada "sarapatiček": od ubrousků a zrcátka až po zbloudilý pomeranč. Obsah poklopce renesančního muže se tak v podstatě (s nadsázkou řečeno) vyrovnal obsahu kabelky moderní ženy.

Grace Q. Vicary také poukázala na možnou souvislost s pohlavně přenosnými chorobami. Právě na konci 15. století se totiž Evropou začala šířit syfilida, kterou doboví lékaři zkoušeli léčit různými mastičkami a balzámy, jež často obsahovaly kromě různých bylin také rtuť a borovicovou pryskyřici. Takové směsi jistě zanechávaly na oblečení nevzhledné skvrny, díky vycpanému poklopci ale ke svrškům nepronikly. Pacienti se ke své chorobě na veřejnosti přirozeně nehodlali přiznat, a tak vyboulený poklopec vysvětlovali jako nový módní prvek. Ten se bez větších potíží ihned ujal i mezi muži zdravými a se syfilidou nakonec nebyl vůbec spojován.

Zdroje: www.newyorker.com, daily.jstor.org