Povinnost zaznamenat u pacienta příčinu úmrtí zavedl v našich zemích osvícený panovník Josef II. Diagnostika ovšem tehdy zdaleka nebyla na dnešní úrovni a císaři šlo beztak jen o získání statistických údajů o epidemických chorobách typu neštovice, takže kategorií příčin smrti bylo stanoveno jen několik. V roce 1828 tak například valná většina zemřelých podlehla "obyčejným nemocím", mezi něž se počítalo v podstatě všechno kromě nemocí epidemických, vztekliny, úrazů, vražd, sebevražd a poprav.
Podrobnější informace o zdraví populace máme až z období první republiky, kdy úroveň zdravotní péče i její organizace poskočily mílovým skokem kupředu. Na samém počátku existence Československa se svět potýkal se španělskou chřipkou, která si v našich zemích vyžádala podle odhadů 40-80 tisíc životů.
Největším strašákem byla tuberkulóza
Když pomineme chřipku, nejčastější příčinou úmrtí mezi lety 1919 a 1925 bylo překvapivě "stáří". Je to ale údaj zavádějící. Kolonku "stáří" lékaři zaškrtávali ve všech případech, u kterých si pravou příčinou smrti nebyli jisti. Těžko říci, zda to u starých lidí vůbec zkoumali. Dnešní medicína už s pojmem stáří vůbec nepracuje, protože se předpokládá, že každá smrt má nějakou zdravotní příčinu. Pokud tedy 90letá babička zemře pokojně ve spánku ve své posteli, do úmrtního listu se zapíše "zástava srdce", aniž by se to potvrdilo pitvou.
Tímto způsobem nám během sta let zmizela ze statistik smrt stářím, a naopak vzrostl počet srdečních selhání. Kde ale vidíme razantní rozdíl, nepodmíněný odlišnou klasifikací, je výskyt tuberkulózy. Ta byla na počátku 20. let minulého století druhým nejčastějším zabijákem hned po výše uvedeném "stáří" a nešetřila ani mladé lidi. Během první republiky se díky lepší výživě a kvalitnější zdravotní péči počet obětí tuberkulózy čtyřikrát ztenčil; o něco později pak tuto zákeřnou nemoc odsunulo do pozadí očkování.
Hrozivé nástrahy raného dětství
Velikými obavami se před sto lety trápily zejména novopečené matky. V prvních dvou letech života hrozily dětem tzv. křeče, záněty střev či blíže neupřesněné vrozené nemoci, často označené jako "vrozená slabost". Na to vše kojenci často umírali a neměli vyhráno ani po přečkání kritických dvou let. Byl tu například záškrt, proti kterému před vynálezem antibiotik nic nezabíralo.
Rodiče s dítětem, 1920
Tyto všechny choroby, se kterými si dnešní medicína už poradí, odsunuly v roce 1920 na poslední místa žebříčku ty druhy nemocí, na které se nejčastěji umírá dneska. Rakovina skončila až na devátém místě, nemoci krevního oběhu až na desátém. Co je ale zajímavé, počet úmrtí na tyto choroby dramaticky vzrostl už na počátku 30. let minulého století.
Na vině byla paradoxně prevence tuberkulózy, která napadala zejména podvyživené jedince. Lidé se tedy snažili přibírat na váze, záměrně jedli tučné a sladké potraviny, až se projedli k onemocnění oběhové soustavy. Ještě před vypuknutím druhé světové války se proto začalo s osvětou ohledně důsledků přejídání. Zrovna tento druh osvěty ale ve společnosti nikdy pořádně nezabral.
Zdroje: www.frekvence1.cz, www.irozhlas.cz, www.lidovky.cz
