Drony se v posledních letech staly populárním fenoménem, veřejností ale trochu kontroverzně přijímaným. Mezi české průkopníky i propagátory využití dronů se řadí Jan A. Novák, podle nějž není třeba se dronů bát - nejvíc ale záleží na chování jejich provozovatele.
Je o vás známo, že jste byl potápěč. Co vás vedlo k tomu přejít zpod vody do vzduchu?
Na potápění mě zajímalo především fotografování a na fotografování zase možnost pořizovat snímky věcí, které jsou normálně lidskému zraku nedostupné - nebylo to jen potápění, ale také makrofotografie, mikrofotografie, astrofotografie, fotografování v jeskyních... Podvodní fotografie ale po nějaký - dost dlouhý - čas převládala.
Důvodů bylo několik, první asi ten, že v podmínkách země obehnané ostnatým drátem to bylo opravdu dobrodružství objevování neznámého, protože k moři se moc nemohlo a sehnat slušnou techniku taky legálně dost dobře nešlo. A tak se potápělo v místech, kam by leckterý slavný potápěč z normální země nevlezl ani za peníze, a technika k tomu potřebná se vymýšlela a vyráběla na koleně. Takže občas šlo i o život a přitom civilizovaný svět byl o celá desetiletí dál. Ale tehdy se zdálo, že jsme za tím ostnatým drátem na věky a řešit, jak se potápějí a fotí jinde, vypadalo stejně nesmyslné, jako starat se o problémy Marťanů.
To vymýšlení a vyrábění mě na tom vlastně bavilo nejvíc, většinu svých vodotěsných pouzder na fotoaparát jsem si udělal sám. Jedno z prvních byl kuchyňský hrnec opatřený průzorem a ovládacími prvky, s tím jsem se dokonce dostal až do tehdejší Jugoslávie. Dočetl jsem se tehdy, že k fotografování pod vodou tam musím mít povolení od milice (jugoslávské policie), tak jsem hned po příjezdu svědomitě zašel na stanici a prozradil na sebe, k čemu se v jejich vodách chystám. Důstojník na mě chvíli nechápavě zíral a pak se zeptal co mám za kameru.
"Udělal jsem si ji sám. Z kuchyňského hrnce."
Teď se na mě zase díval, jako že dělat blázna z policajta by se mi nemuselo vyplatit, ale pak řekl: "Ukaž!"
Vytáhl jsem tu věc z batohu. Policistův výhrůžný pohled se změnil na soucitný. Pravil: "To slobodno" a máchl rukou, ať vypadnu.
Nakonec jsem ve výrobě vodotěsných fotoaparátů dosáhl téměř dokonalosti, jenže pak přišel rok 1989 a všechno bylo jinak. Samozřejmě po všech stránkách lepší, ovšem ve fotografování pod vodou už nic nebylo jako dřív. Trh zaplavila dokonalá profesionální technika a potápět se v nejexotičtějších destinacích mohl každý, kdo na to měl. Udržet se na špičce znamenalo dát tomu všechno - mimo jiné i značné sumy peněz. S vymýšlením a výrobou techniky byl konec a už mě to tolik nebavilo.
Pod vodou příležitostně fotografuji pořád, ale hlavní cesta už to není. Po roce 1989 se mi otevřela jiná, o které jsem předtím sice snil, ale díky mému nečlenství v jistých organizacích dlouho vypadala nereálně: brzy jsem se stal profesionálním novinářem, publicistou a spisovatelem. U čeho všeho jsem se v divokých 90. letech ocitl a co při tom zažil, by bylo na jiné povídání, důležité ale je, že po fotografování v nedostupných místech a vymýšlení techniky, která by tam kameru dostala, se mi pořád stýskalo - konec konců s psaním to mohlo jít dohromady. Když se objevily drony, nebylo co řešit.
Napadá mě, že potápění a drony můžou mít společné také to, že je to pohled na svět z neobvyklého úhlu...
Určitě. Ale nejen to, v obou případech je to něco na způsob technického průkopnictví. Drony jsou jen o nějaký ten level výš: zatímco pod vodou šlo jen o to, aby do kamery neteklo a nějak se vyřešil problém tmy, tady se ta věc musí řídit na dálku, mít různé senzory, software, zkouší se prvky umělé inteligence... Hodně se mluví o tom, že řada odvětví s nástupem AI zanikne a lidé budou bez práce - a přitom právě drony jsou zábavná cesta, jak získat znalosti a kvalifikaci, které bude svět plný robotů potřebovat.
Bohužel mnohem víc si to uvědomují jinde (zejména v Asii), zatímco u nás v tomto ohledu už zase míříme málem někam, kde jsme byli v časech ostnatého drátu: na drony se hledí jako na škůdce a legislativa místo aby je podporovala, tak zakazuje, přikazuje a všemožně se snaží překážet.
Ale zpět k souvislosti dronů s vodou: existují i podvodní drony a začínám se jimi zabývat, takže se k té vodě zase svým způsobem vracím.
Bylo to potápění, které vás dovedlo k pátrání po nejrůznějších záhadách a mystériích (protože ta jsou často spojena s vodou)? Nebo k tomu byl jiný impuls?
Myslím, že to byl Jules Verne a pak další sci-fi. Kvůli obrázkům ve verneovkách jsem se naučil číst ještě před nástupem do školy - a našel v nich všechno, co mě od té doby přitahuje a zajímá: podmořský svět, záhady, létající stroje, přírodu, exotiku, vesmír... Většina těchhle zájmů se mnou šla tak nějak paralelně, některé sice na čas dominovaly (člověk se konec konců taky musí něčím živit), ale žádný nezmizel. Tedy když pominu čas puberty a postpuberty, kdy převládl bigbít, spolužačky a mejdany. Ostatně soudím, že k dobrému psaní je mnohost zájmů a bezprostředních zkušeností důležitější než diplom z fakulty žurnalistiky nebo kursy tvůrčího psaní - myslím, že bezpečně poznám text, který psal někdo, kdo se o věc začal zajímat teprve v okamžiku, kdy mu to přikázal šéfredaktor.
Může v tomhle směru nějak pomoci i natáčení s dronem?
Letecká fotografie je jedna z běžných metod archeologie a drony se k tomu z mnoha důvodů hodí mnohem lépe než letadla. A protože hodně záhad se týká objektů neznámého nebo sporného původu (megalitických staveb, pravěkých svatyní, takzvaných kruhů v obilí a podobně), tak dron v tomto ohledu pomáhá hodně. Vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsem si první dron pořídil - kvůli možnosti z výšky nasnímat záhadný kruhový val u Dobříše pro domluvenou přednášku. Většinou tyhle stroje používám pro pořizování ilustrací ke svým knihám a záběrů k přednáškám o záhadách, ale podařilo se mi tak najít i věci, o kterých nikdo nevěděl a neví. Když se zadaří, bude o nich v mých dalších knihách, zatím bych nerad prozrazoval víc.
Kde všude s dronem natáčíte? Petr Jan Juračka se s ním před časem vydal na K2, máte nějaké podobné extrémní mety?
Létání v řeckých propastech. Na ostrově Kefalonia je podzemní krasový systém, který na jednom pobřeží nasává mořskou vodu, a ta na druhé straně vyvěrá metr nad úrovní hladiny moře. Jako by tam byla nějaká podzemní pumpa. Přitom proud je tak silný, že na obou stranách ostrova pohání mlýnská kola. Co je mezi tím, se moc neví, do záhadného podzemí vede jen několik propastí. Hledal jsem je pomocí dronu a do některých i dron poslal. Jsou to nervy drásající akce, protože ústí propastí zarůstají stromy, na stroj není vidět, občas se ztrácí řídící signál - ale zatím se dron vždycky vrátil. Na dně těch propastí jsou jezera související se záhadným systémem, to by zase mohl být úkol pro podvodní drony.
Co byste označil za svůj nejzajímavější či nejbizarnější zážitek s dronem?
Nejbizarnější - rozhodně pád mého dronu do vodního příkopu kolem záhadného kruhového valu o Dobříše. Byl totiž začátek dubna, ale protože jsem o zřícený stroj nechtěl přijít a on se začal ztrácet v kalné vodě, bez rozmyšlení - a hlavně oblečený - jsem pro něj skočil. Voda byla jak led a páchla, nicméně stroj se mi podařilo zachytit. Na břehu se ovšem ukázalo, že na něm chybí kamera. Teď už jsem ale přece jen trochu přemýšlel, a tak jsem se nejdřív svlékl, rozvěsil oblečení po stromech a vlezl do vody znovu. Dno strmě spadalo do hloubky, všude větve, zvířené bahno se dalo jen prohmatávat rukama, jenže končetiny hned chladem odumřely, tak jsem se musel z posledních sil vyplazit na břeh a chvíli se ohřívat na jarním slunci. A tak pořád dokola. Protože byl víkend, nechyběli u toho ani výletníci z nedaleké Dobříše - ani bych se nedivil, kdyby se na tamní policejní stanici hromadila hlášení o nahém deviantovi, který se bahní ve vodním příkopu místní archeologické pamětihodnosti. Kameru jsem nakonec našel, ale ani tím to neskončilo. Potřeboval jsem nakoupit jídlo, jenže oblečení neschlo, tak jsem vyrazil do supermarketu... ne, nahý ne, ale mokrý. Bledá trochu se třesoucí postava v mokrém oblečení páchnoucím hnilobou a s cvakajícími zuby byla jak z Erbenovy balady, což asi ještě umocňoval můj lehce nepřítomný pohled, jímž jsem se snažil reagovat na vyděšené okolí.
Nejzajímavější - rozhodně již zmíněné řecké propasti. A také natáčení keltských svatyní a dalších záhadných lokalit.
Je to jen koníček, nebo je dnes možné udělat si z natáčení dronem byznysplán?
Jde si tím i vydělávat a mnozí tak činí. Ale není to lehké: vstupní náklady jsou velké, český podnikatelský prostor omezený, legislativa nepřející a konkurence velká.
Co by se z vašeho pohledu mělo na legislativě změnit?
To by bylo na dlouhé povídání. V mnoha ohledech není česká legislativa špatná, v některých zemích kolem je horší. Na druhé straně je na ní místy vidět, že ji psali lidé, kteří znali spíš ultralehká letadla a možná také šli na ruku velkým provozovatelům dronů. Dost brání dalšímu rozvoji, právě ve smyslu cesty k Průmyslu 4.O. Například výzkumná pracoviště zabývající se robotickými stroji se s nimi legálně nesmí bez zvláštních povolení pohybovat kdekoliv venku, ale pouze tam, kam nesahá pravomoc leteckých orgánů, tedy vlastně jen v laboratořích. Závodní létání, které by mohlo zaujmout mladé, spočívá (zjednodušeně řečeno) v ovládání přes obrazovku, ale i to legislativa zakazuje, přestože v tomto případě jde o stroje s hmotností pár gramů.
Další potíž je v tom, že nejde jen o legislativu vydávanou Ústavem civilního letectví, ale i celou řadou dalších orgánů, a tak se postupně stává poněkud nepřehledná. Kdyby se vzala do důsledků, nejspíš by bylo možné létat jen ve vlastním bytě, protože se sestává převážně z omezení, podmínek a zákazů. Nepřehledná, chaotická a místy nesmyslná legislativa ostatně v Česku není problém jen dronů.
Zmínil jsem už také, že se chystají nové celoevropské předpisy, která drony dál výrazně omezí - a ledacos naznačuje, že přehledností ani logikou taky překypovat nebude. Nejvíc se mluví o velmi nízkém hmotnostním limitu, nad který budou muset být stroje registrované a i jejich hobby piloti mít nějaký druh zkoušek. Navíc se zdá, že ten limit nebude definovaný hmotností (původní návrh mluvil o 250 gramech), ale dopadovou energií na člověka, o níž není jasné, jak se bude v praxi zjišťovat. Zdůvodňuje se to nejčastěji obavami ze smrtelných katastrof, terorismu a špiclování. A aby to bylo ještě legračnější, nová pravidla prý přispějí k dalšímu rozvoji perspektivního odvětví...
Naštěstí jsou byrokrati pomalí (očekává se, že tahle kuriózní legislativa vstoupí v platnost okolo roku 2021), zatímco technický pokrok rychlý - i když se bohužel v oboru dronů zřejmě definitivně přestěhuje do Asie. Vznikají trpasličí stroje, které jednak podlezou všechny limity, jednak jsou prakticky neuhlídatelné. Přitom dalším vývojem zřejmě dosáhnou schopností těch větších a dříve nebo později budou umět věci, o jakých se nám dnes ani nesnilo.
Dá se odhadnout, jak se u nás bude byznys s drony rozvíjet dál? Před časem se mluvilo například o tom, že by drony mohly fungovat v rámci donáškové služby.
Všechny prognózy předpovídají dramaticky rostoucí objem obchodu s komerčními drony - ve světovém měřítku půjde o miliardové sumy. V Evropě a USA se ale chystá legislativa, která by to mohla výrazně zbrzdit, takže růst a především technologický pokrok by se pak nejspíš omezil jen na Asii.
Donášková služba drony u nás hned tak nebude, protože bezpilotní stroje se tu smějí se pohybovat jen v přímém optickém dohledu operátora, nesmí létat bez něj (tedy automaticky), nesmí létat nad hustě obydlenými oblastmi (což se obvykle chápe jako víc než čtyři domy u sebe), nad lidmi (leda že by měl provozovatel písemné svolení od všech, nad nimiž by letěl nebo letět mohl), nesmí odhazovat náklad... A tak dále, a tak dále.
Vy sám jste už pilot profi nebo hobby dronů?
Úspěšně jsem absolvoval teoretické i praktické zkoušky Ústavu pro civilní letectví (ty praktické navíc zpestřené střevní chřipkou umocňující i tak silný zážitek) a stal se držitelem licence opravňující k provozování leteckých prací prostřednictvím dronů. Vlastně jsem to původně ani nechtěl, dokud jsem nezjistil, že licenci musím mít i k pořizování snímků do vlastních knih a přednášek. Sice se tomu říká trochu jinak (letecké činnosti pro vlastní potřebu), ale podmínky k získání jsou prakticky stejné - včetně poplatků, díky nimž takové oprávnění vyjde na pěticiferné číslo. Tak jsem si raději rovnou udělal letecké práce.
Jací klienti natáčení dronem nejčastěji požadují?
Velmi různí - téměř není obor, kde by se drony nemohly nějak uplatnit. Ovšem jiné zakázky může realizovat velká firma se strojovým parkem za miliony (například kontrola vedení vysokého napětí, přesné mapování, zemědělské práce a tak dále) a jiné soukromník s výbavou za desítky nebo pár set tisíc (tady spíš záběry pro propagaci, inzerci, místní úřady a podobně).
Pokud mám mluvit za sebe, živí mě pořád psaní. U dronů neodmítám práci, která je v mých silách, je zajímavá a něco mi přináší - a přitom mi drahou techniku aspoň zčásti zaplatí. Ale nechci, aby se mi z toho stala nepříjemná povinnost, protože těžiště svého létání pořád vidím v těch fotkách a záběrech ke svým knihám, přednáškám, webu a podobně. A také v konstrukci, podobně jako kdysi u podvodních kamer, i když na to nějak zbývá méně času, než bych si přál.
Mění práce s dronem i vaše publicistická témata?
Určitě ano. Moje specializace v profesionální publicistice je o vědě a technologiích - a tady jsou drony jedním z nejvýraznějších trendů poslední doby. A jak už jsem řekl, zasahují do neobyčejně pestré škály oborů, takže tu je pořád o čem psát. Jenže média, pro které pracuji, jsou zaměřená všeobecně, tak kolegy s těmi drony asi trochu zlobím. Ale myslím si, že pro malou zemi bez přírodních zdrojů, zato s šikovnými lidmi, je to přesně ten obor, který by ji mohl úspěšně provést turbulentními změnami, které přinese umělá inteligence a to, čemu se říká čtvrtá průmyslová revoluce (Průmysl 4.0).
Kromě toho se synem provozujeme web specializovaný na drony a všechno, co s nimi souvisí. Tam můžeme neomezeně dávat texty o tom nám připadá zajímavé nebo důležité - ale i to je aktivita, která nás neživí, takže s časovými a investičními limity, které z toho vyplývají. Máme však slušnou návštěvnost a jsme rozhodnutí v tom pokračovat, protože to má perspektivu.
Jak se podle vás v Česku rozvíjí komunita lidí pracujících s drony? Jsou to spíš individualisté, nebo mají své kluby jako třeba rybáři?
O klubech nevím. Existuje celá řada facebookových profilů zaměřených na nejrůznější kategorie provozovatelů - od fanoušků levných amatérských strojů až po profesionály. V každé z těchle skupin se také někteří lidé znají osobně a příležitostně se neformálně setkávají nebo spolupracují. Velmi úspěšný je veletrh DronFest v Plzni. Profesionálové tu mají Českou asociaci profesionálních provozovatelů bezpilotních letadel.
Jak spolu dronaři vycházejí a jak vycházejí s vnějším světem? Setkáváte se spíš s pozitivním přijetím, nebo už lidé začínají reagovat nevraživě?
I provozovatelé dronů jsou lidé různí, takže to je hodně individuální. Vztahy mezi profíky a amatéry jsou občas trochu nervózní, protože první o druhých někdy soudí, že jim riskantním létáním kazí pověst, zatímco druzí ty první podezírají, že se jim snaží házet klacky pod nohy. Ale ani to neplatí všeobecně.
Ohledně vztahů s veřejností: média (a nejen bulvární) dělají všechno, aby byly co nejhorší. Články a zprávy o nebezpečích z oblohy jsou vděčným tématem v době, která si libuje ve fobiích a katastrofách. Drony k tomu nějak svádějí, přestože nejen násilničtí manželé, myslivci a cyklisti, ale dokonce i včely mají na svědomí mnohem víc obětí - ve skutečnosti nevím o žádném případu úmrtí v důsledku srážky s komerčním dronem. Naproti tomu vím o případech, kdy bylo nahlášeno blízké míjení letadla dronem a média o tom široce informovala - a pak se ukázalo, že to nejspíš byl igelitový sáček unášený větrem. Jenže to už se nikdo nedověděl.
Na sociálních sítích se dají najít i stížnosti dronařů na útoky ze strany veřejnosti. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že hodně záleží na chování provozovatele dronu, protože moje osobní zkušenost je zatím přesně opačná: příjemně jsem si při létání popovídal s mnoha lidmi.
K nejhezčím takovým setkáním patřila romská maminka s kočárkem, která si nechala všechno vysvětlit, při startu dronu nadšeně zatleskala, pak si sedla opodál a dychtivě sledovala let. Po přistání zvedla palec, taky jsem zvedl palec. Řekla, že brzy bude líp, já si trochu postěžoval na politiku, ale ona trvala na tom, že brzy bude líp. A šli jsme spokojeně každý svou cestou - na případné poznámky rasistů odpovídám: ne, peněženka mi nechyběla. O pár dní později byly volby, v nichž propadly strany, jejichž vítězství jsem se obával.
Jan A. Novák
Spisovatel, publicista, novinář a fotograf Jan A. Novák se ve své tvorbě zabývá především popularizací vědy a techniky, záhadami, historií a přírodou. V 80. letech minulého století pracoval v Ústavu vědeckotechnických informací pro zemědělství a lesnictví. Současně se věnoval potápění a fotografování pod vodou, publikoval v časopisech Živa, Lidé a země a vydal první knihu (Potápěči bez moře, Albatros). Roku 1988 nastoupil jako redaktor časopisu Potápěč, po roce 1989 vystřídal několik deníkových a časopisových redakcí, z nichž většina existovala jen krátce (Občanský deník, Český deník, Telegraf, Prostor, Národní listy, Lidová demokracie). Po zániku posledního z nich pracoval čtyři roky v MF Dnes a od roku 2006 až 2011 v Hospodářských novinách - v obou případech jako redaktor příloh se specializací na vědu, techniku, ekologii a historii.
Nyní působí ve svobodném povolání, spolupracuje s několika redakcemi, provozuje vlastní web Novákoviny. Je autorem mnoha knih jejichž téma se týká především záhad, píše ale také literaturu faktu, populárně naučné publikace a sci-fi povídky.