Na drony se tady hledí jako na škůdce, je to škoda, říká spisovatel Jan A. Novák

13. říjen 2018 četba na 20 minut
Jan A. Novák s dronem před Okoří - hradem s údajnými tajemnými podzemními chodbami a ukrytým pokladem

Jan A. Novák s dronem před Okoří - hradem s údajnými tajemnými podzemními chodbami a ukrytým pokladem

Foto: archív Jana A. Nováka

/VIDEO/ Potápěči bez moře. Fotografování pod vodou, Záhady oceánu, Tajemné Česko, Tajemství mořských hlubin, Záhady Bible nebo Tajemné podzemí na našem území - to jsou tituly některých z knih, které napsal spisovatel Jan A. Novák. Český milovník záhad a tajemna a současně průkopník fotografování pod vodou se v posledních letech upnul k dronům, v nichž našel nové inspirační téma. 

FOTOGALERIE

Drony se v posledních letech staly populárním fenoménem, veřejností ale trochu kontroverzně přijímaným. Mezi české průkopníky i propagátory využití dronů se řadí Jan A. Novák, podle nějž není třeba se dronů bát - nejvíc ale záleží na chování jejich provozovatele. 

Je o vás známo, že jste byl potápěč. Co vás vedlo k tomu přejít zpod vody do vzduchu?

Na potápění mě zajímalo především fotografování a na fotografování zase možnost pořizovat snímky věcí, které jsou normálně lidskému zraku nedostupné - nebylo to jen potápění, ale také makrofotografie, mikrofotografie, astrofotografie, fotografování v jeskyních… Podvodní fotografie ale po nějaký - dost dlouhý - čas převládala.

Důvodů bylo několik, první asi ten, že v podmínkách země obehnané ostnatým drátem to bylo opravdu dobrodružství objevování neznámého, protože k moři se moc nemohlo a sehnat slušnou techniku taky legálně dost dobře nešlo. A tak se potápělo v místech, kam by leckterý slavný potápěč z normální země nevlezl ani za peníze, a technika k tomu potřebná se vymýšlela a vyráběla na koleně. Takže občas šlo i o život a přitom civilizovaný svět byl o celá desetiletí dál. Ale tehdy se zdálo, že jsme za tím ostnatým drátem na věky a řešit, jak se potápějí a fotí jinde, vypadalo stejně nesmyslné, jako starat se o problémy Marťanů.

To vymýšlení a vyrábění mě na tom vlastně bavilo nejvíc, většinu svých vodotěsných pouzder na fotoaparát jsem si udělal sám. Jedno z prvních byl kuchyňský hrnec opatřený průzorem a ovládacími prvky, s tím jsem se dokonce dostal až do tehdejší Jugoslávie. Dočetl jsem se tehdy, že k fotografování pod vodou tam musím mít povolení od milice (jugoslávské policie), tak jsem hned po příjezdu svědomitě zašel na stanici a prozradil na sebe, k čemu se v jejich vodách chystám. Důstojník na mě chvíli nechápavě zíral a pak se zeptal co mám za kameru.

"Udělal jsem si ji sám. Z kuchyňského hrnce."

Teď se na mě zase díval, jako že dělat blázna z policajta by se mi nemuselo vyplatit, ale pak řekl: "Ukaž!"

Vytáhl jsem tu věc z batohu. Policistův výhrůžný pohled se změnil na soucitný. Pravil: "To slobodno" a máchl rukou, ať vypadnu.

Nakonec jsem ve výrobě vodotěsných fotoaparátů dosáhl téměř dokonalosti, jenže pak přišel rok 1989 a všechno bylo jinak. Samozřejmě po všech stránkách lepší, ovšem ve fotografování pod vodou už nic nebylo jako dřív. Trh zaplavila dokonalá profesionální technika a potápět se v nejexotičtějších destinacích mohl každý, kdo na to měl. Udržet se na špičce znamenalo dát tomu všechno - mimo jiné i značné sumy peněz. S vymýšlením a výrobou techniky byl konec a už mě to tolik nebavilo.

Pod vodou příležitostně fotografuji pořád, ale hlavní cesta už to není. Po roce 1989 se mi otevřela jiná, o které jsem předtím sice snil, ale díky mému nečlenství v jistých organizacích dlouho vypadala nereálně: brzy jsem se stal profesionálním novinářem, publicistou a spisovatelem. U čeho všeho jsem se v divokých 90. letech ocitl a co při tom zažil, by bylo na jiné povídání, důležité ale je, že po fotografování v nedostupných místech a vymýšlení techniky, která by tam kameru dostala, se mi pořád stýskalo - konec konců s psaním to mohlo jít dohromady. Když se objevily drony, nebylo co řešit.

Napadá mě, že potápění a drony můžou mít společné také to, že je to pohled na svět z neobvyklého úhlu…

Určitě. Ale nejen to, v obou případech je to něco na způsob technického průkopnictví. Drony jsou jen o nějaký ten level výš: zatímco pod vodou šlo jen o to, aby do kamery neteklo a nějak se vyřešil problém tmy, tady se ta věc musí řídit na dálku, mít různé senzory, software, zkouší se prvky umělé inteligence… Hodně se mluví o tom, že řada odvětví s nástupem AI zanikne a lidé budou bez práce - a přitom právě drony jsou zábavná cesta, jak získat znalosti a kvalifikaci, které bude svět plný robotů potřebovat.

Bohužel mnohem víc si to uvědomují jinde (zejména v Asii), zatímco u nás v tomto ohledu už zase míříme málem někam, kde jsme byli v časech ostnatého drátu: na drony se hledí jako na škůdce a legislativa místo aby je podporovala, tak zakazuje, přikazuje a všemožně se snaží překážet.

Ale zpět k souvislosti dronů s vodou: existují i podvodní drony a začínám se jimi zabývat, takže se k té vodě zase svým způsobem vracím.

Bylo to potápění, které vás dovedlo k pátrání po nejrůznějších záhadách a mystériích (protože ta jsou často spojena s vodou)? Nebo k tomu byl jiný impuls?

Myslím, že to byl Jules Verne a pak další sci-fi. Kvůli obrázkům ve verneovkách jsem se naučil číst ještě před nástupem do školy - a našel v nich všechno, co mě od té doby přitahuje a zajímá: podmořský svět, záhady, létající stroje, přírodu, exotiku, vesmír… Většina těchhle zájmů se mnou šla tak nějak paralelně, některé sice na čas dominovaly (člověk se konec konců taky musí něčím živit), ale žádný nezmizel. Tedy když pominu čas puberty a postpuberty, kdy převládl bigbít, spolužačky a mejdany. Ostatně soudím, že k dobrému psaní je mnohost zájmů a bezprostředních zkušeností důležitější než diplom z fakulty žurnalistiky nebo kursy tvůrčího psaní - myslím, že bezpečně poznám text, který psal někdo, kdo se o věc začal zajímat teprve v okamžiku, kdy mu to přikázal šéfredaktor.

Může v tomhle směru nějak pomoci i natáčení s dronem? 

Letecká fotografie je jedna z běžných metod archeologie a drony se k tomu z mnoha důvodů hodí mnohem lépe než letadla. A protože hodně záhad se týká objektů neznámého nebo sporného původu (megalitických staveb, pravěkých svatyní, takzvaných kruhů v obilí a podobně), tak dron v tomto ohledu pomáhá hodně. Vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsem si první dron pořídil - kvůli možnosti z výšky nasnímat záhadný kruhový val u Dobříše pro domluvenou přednášku. Většinou tyhle stroje používám pro pořizování ilustrací ke svým knihám a záběrů k přednáškám o záhadách, ale podařilo se mi tak najít i věci, o kterých nikdo nevěděl a neví. Když se zadaří, bude o nich v mých dalších knihách, zatím bych nerad prozrazoval víc.

Kde všude s dronem natáčíte? Petr Jan Juračka se s ním před časem vydal na K2, máte nějaké podobné extrémní mety?

Létání v řeckých propastech. Na ostrově Kefalonia je podzemní krasový systém, který na jednom pobřeží nasává mořskou vodu, a ta na druhé straně vyvěrá metr nad úrovní hladiny moře. Jako by tam byla nějaká podzemní pumpa. Přitom proud je tak silný, že na obou stranách ostrova pohání mlýnská kola. Co je mezi tím, se moc neví, do záhadného podzemí vede jen několik propastí. Hledal jsem je pomocí dronu a do některých i dron poslal. Jsou to nervy drásající akce, protože ústí propastí zarůstají stromy, na stroj není vidět, občas se ztrácí řídící signál - ale zatím se dron vždycky vrátil. Na dně těch propastí jsou jezera související se záhadným systémem, to by zase mohl být úkol pro podvodní drony.

Co byste označil za svůj nejzajímavější či nejbizarnější zážitek s dronem?

Nejbizarnější - rozhodně pád mého dronu do vodního příkopu kolem záhadného kruhového valu o Dobříše. Byl totiž začátek dubna, ale protože jsem o zřícený stroj nechtěl přijít a on se začal ztrácet v kalné vodě, bez rozmyšlení - a hlavně oblečený - jsem pro něj skočil. Voda byla jak led a páchla, nicméně stroj se mi podařilo zachytit. Na břehu se ovšem ukázalo, že na něm chybí kamera. Teď už jsem ale přece jen trochu přemýšlel, a tak jsem se nejdřív svlékl, rozvěsil oblečení po stromech a vlezl do vody znovu. Dno strmě spadalo do hloubky, všude větve, zvířené bahno se dalo jen prohmatávat rukama, jenže končetiny hned chladem odumřely, tak jsem se musel z posledních sil vyplazit na břeh a chvíli se ohřívat na jarním slunci. A tak pořád dokola. Protože byl víkend, nechyběli u toho ani výletníci z nedaleké Dobříše - ani bych se nedivil, kdyby se na tamní policejní stanici hromadila hlášení o nahém deviantovi, který se bahní ve vodním příkopu místní archeologické pamětihodnosti. Kameru jsem nakonec našel, ale ani tím to neskončilo. Potřeboval jsem nakoupit jídlo, jenže oblečení neschlo, tak jsem vyrazil do supermarketu… ne, nahý ne, ale mokrý. Bledá trochu se třesoucí postava v mokrém oblečení páchnoucím hnilobou a s cvakajícími zuby byla jak z Erbenovy balady, což asi ještě umocňoval můj lehce nepřítomný pohled, jímž jsem se snažil reagovat na vyděšené okolí.

Nejzajímavější - rozhodně již zmíněné řecké propasti. A také natáčení keltských svatyní a dalších záhadných lokalit.

Je to jen koníček, nebo je dnes možné udělat si z natáčení dronem byznysplán?

Jde si tím i vydělávat a mnozí tak činí. Ale není to lehké: vstupní náklady jsou velké, český podnikatelský prostor omezený, legislativa nepřející a konkurence velká.

Co by se z vašeho pohledu mělo na legislativě změnit?

To by bylo na dlouhé povídání. V mnoha ohledech není česká legislativa špatná, v některých zemích kolem je horší. Na druhé straně je na ní místy vidět, že ji psali lidé, kteří znali spíš ultralehká letadla a možná také šli na ruku velkým provozovatelům dronů. Dost brání dalšímu rozvoji, právě ve smyslu cesty k Průmyslu 4.O. Například výzkumná pracoviště zabývající se robotickými stroji se s nimi legálně nesmí bez zvláštních povolení pohybovat kdekoliv venku, ale pouze tam, kam nesahá pravomoc leteckých orgánů, tedy vlastně jen v laboratořích. Závodní létání, které by mohlo zaujmout mladé, spočívá (zjednodušeně řečeno) v ovládání přes obrazovku, ale i to legislativa zakazuje, přestože v tomto případě jde o stroje s hmotností pár gramů. 

Další potíž je v tom, že nejde jen o legislativu vydávanou Ústavem civilního letectví, ale i celou řadou dalších orgánů, a tak se postupně stává poněkud nepřehledná. Kdyby se vzala do důsledků, nejspíš by bylo možné létat jen ve vlastním bytě, protože se sestává převážně z omezení, podmínek a zákazů. Nepřehledná, chaotická a místy nesmyslná legislativa ostatně v Česku není problém jen dronů.

Zmínil jsem už také, že se chystají nové celoevropské předpisy, která drony dál výrazně omezí - a ledacos naznačuje, že přehledností ani logikou taky překypovat nebude. Nejvíc se mluví o velmi nízkém hmotnostním limitu, nad který budou muset být stroje registrované a i jejich hobby piloti mít nějaký druh zkoušek. Navíc se zdá, že ten limit nebude definovaný hmotností (původní návrh mluvil o 250 gramech), ale dopadovou energií na člověka, o níž není jasné, jak se bude v praxi zjišťovat. Zdůvodňuje se to nejčastěji obavami ze smrtelných katastrof, terorismu a špiclování. A aby to bylo ještě legračnější, nová pravidla prý přispějí k dalšímu rozvoji perspektivního odvětví…

Naštěstí jsou byrokrati pomalí (očekává se, že tahle kuriózní legislativa vstoupí v platnost okolo roku 2021), zatímco technický pokrok rychlý - i když se bohužel v oboru dronů zřejmě definitivně přestěhuje do Asie. Vznikají trpasličí stroje, které jednak podlezou všechny limity, jednak jsou prakticky neuhlídatelné. Přitom dalším vývojem zřejmě dosáhnou schopností těch větších a dříve nebo později budou umět věci, o jakých se nám dnes ani nesnilo.

Dá se odhadnout, jak se u nás bude byznys s drony rozvíjet dál? Před časem se mluvilo například o tom, že by drony mohly fungovat v rámci donáškové služby.

Všechny prognózy předpovídají dramaticky rostoucí objem obchodu s komerčními drony - ve světovém měřítku půjde o miliardové sumy. V Evropě a USA se ale chystá legislativa, která by to mohla výrazně zbrzdit, takže růst a především technologický pokrok by se pak nejspíš omezil jen na Asii.

Donášková služba drony u nás hned tak nebude, protože bezpilotní stroje se tu smějí se pohybovat jen v přímém optickém dohledu operátora, nesmí létat bez něj (tedy automaticky), nesmí létat nad hustě obydlenými oblastmi (což se obvykle chápe jako víc než čtyři domy u sebe), nad lidmi (leda že by měl provozovatel písemné svolení od všech, nad nimiž by letěl nebo letět mohl), nesmí odhazovat náklad… A tak dále, a tak dále.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky