V Norsku panovaly za války stejně drsné podmínky jako v jiných okupovaných zemích: politicky nepohodlné osoby skončily v pracovním táboře, židovské rodiny čelily nenávisti a odsunu, jídlo se dostávalo na přídělové lístky. Zemi obsadilo na 300 tisíc německých vojáků. Mnoho z nich tu navazovalo známosti s místními dívkami, ať už za účelem povyražení, nebo vážného vztahu.

Hitler styky Němců s Norkami podporoval, protože se z nich mohly narodit tisíce budoucích bojovníků wehrmachtu. Šéf SS Himmler v Norsku dokonce za tímto účelem zřídil stovku středisek Lebensbornu, což byla jakási "nacistická výrobna árijských dětí".

Sex ano, manželství nikoli

Podle Hitlerovy nesmyslné rasové teorie byly norské ženy přesto o jeden stupínek níže než ženy německé, a tak měly Říši posloužit jen jako rodičky, díky nimž německé sémě nepřijde během války nazmar. Svatby mezi Němci a Norkami se nepřipouštěly, protože by pak hrozil nedostatek manželů pro dočasně opuštěné německé dívky a vdovy.

Odhaduje se, že poměr s Němci udržovalo během války asi 50 tisíc norských žen. Většinou šlo o dívky z chudých poměrů, pro které vztah s vojákem znamenal zmírnění hladu a ochranu před svévolně jednajícími nacistickými úřady.

Ostříhat dohola a děti do děcáku

Po osvobození se v Norsku zvedla vůči těmto ženám vlna nenávisti. Byly označeny za "nacistické rajdy" a zrádkyně národa. Dokonce i norská vláda vyzvala občany, aby těmito padlými ženštinami pohrdali. Tisíce žen přišly o práci a byly odvlečeny do pracovních lágrů. Mnohé byly potupně ostříhány dohola a surově zbity. Nejhůře to však odnesly jejich děti, které své německé otce nikdy ani nepoznaly. S matkami jim nebylo dovoleno zůstat. Putovaly do pěstounských rodin nebo dětských domovů, kde se s nimi zacházelo hůře než ze zvířaty. Za neposlušnost byly bity a zavírány do chlívků, učitelé je před celou třídou zesměšňovali a vědci si z nich vybírali oběti k pokusům s omamnými látkami, jako by tyto děti ani neměly status lidské bytosti.

Politování nad těmito zrůdnými poválečnými postupy vyjádřil norský premiér teprve v roce 1999. O pět let později Norsko začalo oběti odškodňovat, mnohé z nich v té době už ale nebyly ani naživu.