Během 2. světové války se ocitlo v amerických zajateckých táborech přibližně 425 tisíc německých vojáků. Mnozí na tento pobyt později vzpomínali jako na nejlepší časy svého života. Jen si představte, že po vylodění u amerických břehů nastoupíte do komfortního lůžkového vlaku a jedete nádhernou vyhlídkovou trasou do místa určení, kde vás čeká masitá večeře, pivo a poukázka na dvě krabičky cigaret. To vše samozřejmě na náklady státu.
"Když mě zajali, vážil jsem 58 kilogramů. Během dvou let v americkém táboře jsem přibral na 83," svěřil se v deníku jeden z vojáků.
Zajatec Gerhard Hennes byl internován v texaském městě Huntsville. Místní obyvatelé podle něj příchozí nacisty přijali přátelsky. Překvapilo je totiž, že nevypadají jako Hitler. "Byla to prostě banda obyčejných kluků," vyjádřil se jeden texaský farmář.
Právě farmáři měli o vězně velký zájem, protože nutně sháněli pracovní sílu na sklizeň bavlny. Při práci se Němci seznámili s místními pracovníky z černošské menšiny a ačkoli byli odchovaní nacistickou propagandou, stali se z nich přátelé.
"Černoši se neměli o nic lépe než vězni. Jediný rozdíl byl v tom, že naše ubytovny byly za ostnatým drátem," vypověděl Gerhard Hennes. Německé vojáky prý šokovalo, jak Američané s černochy zacházejí. "Museli za den nasbírat třikrát víc bavlny než my. Nesměli jíst spolu s bělochy v kantýně, nesměli vyrazit na stejnou promenádu. Žili v hrozných podmínkách, neměli na pořádné jídlo," popsal Hennes.
Aniž se zamysleli nad rasismem ve vlastní zemi, přednášeli Američané německým zajatcům o rovnosti mezi rasami a národy, aby je převychovali. Jim samým pak ještě trvalo celé dvě dekády, než přijali zákon o občanských právech zakazující rasovou segregaci.