Naděžda Allilujeva (1901-1932) byla teprve na prahu dospělosti, když se provdala za 40letého revolucionáře. I přes výrazný věkový rozdíl se jejich manželství zpočátku vyvíjelo zcela standardně. Naděžda přivedla na svět dvě děti a kromě mateřských povinností se věnovala i nějaké té administrativě a spolupráci s časopisem Revoluce a kultura.

Stalin nicméně nebyl typem věrného milujícího manžela a Naděžda brzy zjistila, že ji podvádí se sekretářkami a herečkami, které navštěvují jeho venkovskou daču. Navíc hodně pil. Později si milenky vodil i domů a manželku zahrnoval vulgarismy.

Když Naděžda nemohla najít štěstí ve vztahu, pokusila se aspoň o seberealizaci. Chtěla studovat na moskevské univerzitě, což jí Stalin zpočátku nehodlal dovolit, ale nakonec se nechal obměkčit. Později si to vyčítal jako osudovou chybu.

Naděžda se totiž ve škole ocitla ve společnosti zcela jiných lidí, než jaké potkávala v Kremlu. Nikdo netušil, že je manželkou generálního tajemníka, její totožnost znal z celé univerzity jediný profesor. Studenti ji proto brali jako běžnou spolužačku a nezdráhali se před ní otevřeně hovořit o násilné kolektivizaci, hladomoru na Ukrajině a masových popravách Stalinových odpůrců. Naděžda se domnívala, že její manžel o těchto hrůzách stejně jako ona sám nic netuší.

Když mu o nich pověděla, strašně se rozčílil a začal vykřikovat, že už i ona věří těm žvástům, co si vymýšlejí kontrarevolucionáři a trockisté.

Jejich vztah tím definitivně skončil. K hádkám ohledně milenek se připojily bouřlivé diskuze o politice. Naděžda se nehodlala vzdát práva na vlastní názor a neustále Stalinovi oponovala. Zároveň ale propadala depresím. Chtěla sebrat děti a utéct k příbuzným, brzy ale pochopila, že tak jednoduché to nebude. Stalin měl příliš velkou moc.

7. listopadu 1932 se konala velkolepá oslava 15. výročí revoluce, zakončená soukromou recepcí politických špiček a jejich manželek. Naděžda se svého muže stranila. Stalin byl už opilý, ze své ženy si dělal legraci a házel po ní kousky chleba (podle jiných zdrojů šlo o slupky z mandarinky, jiní svědkové uvedli, že na svou manželku dokonce klepal popel z cigarety). Když vyzval přítomné, aby si s ním připili na likvidaci nepřátel státu, Naděžda sklenku nepozvedla. Měla dost všeho ponižování a odešla do svého pokoje. (Zdroj: en.wikipedia.org)

Ráno byla nalezena mrtvá. Okolnosti její smrti se dají sestavit jen na základě ústního vyprávění svědků a jejich potomků, protože veškeré pitevní zprávy byly zničeny, a lékař, který tělo ohledával, byl o pár let později dokonce popraven. Zdroje se shodují, že příčinou smrti byla střelná rána; zatímco ale například historik Stephen Kotkin píše, že střela přímo zasáhla srdce, přivolaný lékař Ignác Kazakov z kremelské nemocnice hovořil o výstřelu do levého spánku.

Na to konto také tehdy vyjádřil podezření, že nešlo o sebevraždu, protože Naděžda Allilujeva byla pravačka a mířila by do spánku pravého. Střela navíc podle něj vyšla ze vzdálenosti několika metrů.

Jeho kolegové, jmenovitě primářka Alexandra Kanel, Dr. Lev Levin a profesor Dmitrij Pletněv, poté odmítli podepsat zprávu, kde byl jako příčina smrti uveden zánět slepého střeva. Všichni viděli Naděždu předešlou noc na oslavách a nemocná jim nepřipadala.

Stalin jim neochotu spolupracovat nikdy nezapomněl. Alexandra Kanel byla zbavena funkce a kdyby brzy na to nezemřela na meningitidu, zřejmě by byla popravena spolu se svými kolegy v rámci vykonstruovaného procesu na jaře roku 1938. (Zdroj: Marcelline Hutton: Resilient Russian Women in the 1920s & 1930, Zea Books, 2015)

Svědkové byli umlčeni, dokumenty zničeny, a tak dodnes nemůžeme s jistotou říci, zda si nešťastná Naděžda Allilujeva sáhla na život sama, nebo byla zavražděna. Historikové se nicméně přiklánějí k verzi sebevraždy. Život po boku tyranského monstra pro ni zřejmě neměl jiné východisko.