Naděžda Krupská bývá portrétována jako jeden ze symbolů bolševické revoluce. Přitom vůbec nepocházela z dělnické třídy, ale naopak ze šlechtické rodiny, která se i přes finanční problémy v carském Rusku těšila velké vážnosti. Gymnázium vystudovala s vyznamenáním a její dětství provázela silná víra v Boha. "Vyrostla jsem o samotě, bez možnosti sdílet své myšlenky a přání s jinými lidmi. Bůh byl jediný, kdo rozuměl mojí duši," přiznala později ve svých spisech.

V roce 1890 se 21letá Naděžda s církví rozloučila a začala se zajímat o marxismus. Připojila se k radikální diskuzní skupině v Petrohradě, kde také o čtyři roky později poznala svého budoucího chotě. V té době vyučovala zeměpis, historii a matematiku ve večerní škole pro dospělé. Už tehdy v ní zahořel zájem o oblast státního školství, v němž se po revoluci v roce 1917 silně angažovala.

Románek s Vladimírem Iljičem přerušila policie, která začala členy marxistické diskusní skupiny zatýkat. Lenin byl poslán na tři roky do vyhnanství a Naděždě bylo povoleno ho následovat pod podmínkou, že se za něho provdá. Svatba se musela odehrát v kostele, což Naděžda později označila za "komickou situaci".

Přestože její vztah s Leninem bývá vnímán jako sdílený politický zápal dvou revolucionářů, Naděžda ve vzpomínkách tvrdila, že byl nabit vášní. "Fakt, že o tom nepíšu, neznamená, že v našich životech nebyla žádná poezie nebo mladická vášeň," napsala.

Politicky byl pár ovšem velmi aktivní: Lenin s Krupskou překládali knihy o dělnickém hnutí v cizích zemích, vytvářeli vztahy se západními socialisty a připravovali půdu pro revoluci. Po návratu z exilu cestovali po Evropě; pobývali v Mnichově, Londýně, Ženevě i v Paříži.

Zdánlivě ideální manželství však bylo poznamenáno smutnou okolností: Naděžda trpěla onemocněním štítné žlázy, které se v té době nedalo léčit. Kvůli nemoci se jí nikdy nepodařilo otěhotnět.

V roce 1910 se navíc Lenin nechal očarovat magickou osobností vdané dámy francouzského původu Inessy Armandové, která už měla s mimomanželským vztahem předchozí zkušenost a stačila odrodit pět dětí. Manžel její avantýry tiše trpěl, protože ji bezmezně miloval. Inessa byla zvyklá podnikat cokoli, co si zamanula. A tentokrát si zamanula svést charismatického ruského revolucionáře.

Netrvalo dlouho, a Naděžda Leninovu nevěru odhalila. Dokonce mu nabídla, že z jeho života odejde. Ale Lenin se rozvádět nechtěl. S manželkou ho pojilo silné přátelství i politické ambice. Naděžda se nakonec zachovala nebývale moudře a Leninovi milenku "povolila". Inessa u nich často přespávala a když bylo potřeba, Naděžda jí hlídala děti. Trpělivost a tolerance přinesla pomyslné růže: Lenin se nakonec sám rozhodl milostný poměr s Inessou ukončit a napříště už zůstal manželce věrný.

Počátkem 20. let se Lenin začal potýkat s vážnými zdravotními problémy. Po mozkové mrtvici ochrnul a musel se učit znovu mluvit a psát. Naděžda mu byla pevnou oporou až do jeho smrti v roce 1924. Zbytek života strávila organizováním sovětského školství, zlepšováním stavu veřejných knihoven a kritikou Stalinova režimu. Stalin ji nenáviděl. Coby vdovu po milovaném otci revoluce ji však nemohl zlikvidovat jako jiné kritiky. Díky tomu zemřela přirozenou smrtí v roce 1939 krátce po svých 70. narozeninách.