V roce 1943 skupina amerických vědců v čele s Louisem Fieserem vytvořila zahuštěním benzínu kyselinou palmitovou zápalnou látku, která měla zemědělcům posloužit jako náhrada za oheň. Vypalování úrody k uvolnění nového místa bylo vždycky potřeba, klasický oheň ovšem kromě úrody nad zemí spálil i kořeny pod ní. Napalm se držel jenom na povrchu.

Gel, který taví kovy


Jak substanci popsat? Představte si zrosolovatělý gel, který když zapálíte, hoří temně žlutým až červeným plamenem. Jeho plápolání je klidné. Během spalování vytváří neproniknutelný černý dým. Protože jde o gel, vlivem tepla se roztéká do prostranství a vtéká do štěrbin, mezer a otvorů. Větší kusy hoří v průměru 5-8 minut, rozteklý 1-5 minut, a teplota plamenů je od 800-1000°C. To mluvíme o základním, čistém napalmu.


S převzetím substance armádou vzniklo několik dalších druhů, lišících se jak složením, tak i specifickými podmínkami potřebnými ke vznícení:

Standardní napalm, vyrobený z čistého a příměsí fosforu, asfaltu, hliníkového prášku a chloristanu draselného se vznítí při styku s kyslíkem a jeho teplota dosahuje až 1900°C.

Super Napalm, který vzniká přidáním slitiny sodíku a hořčíku do samozápalné směsi, může hořet ve vodě i sněhu, ale reaguje jenom při styku s vlhkostí - v suchém podnebí nevzplane.

Pak tu jsou tzv. Pyrogely, zahuštěné naftové směsi s příměsí hořčíku, hliníku, asfaltu, fosforu, bezdýmného prachu a dřevěných pilin. Smrtící koktejl plane teplotou až 3000°C, taví kovy a zapaluje i desítky metrů vzdálené objekty.

Využití proti nepřátelům


Pokud byste se dostali do bezprostřední blízkosti napalmu, pravděpodobně zemřete - žár je tak silný, že vám samovolně vzplaně oblečení. I při mírném zasažení napalmem, byť pouze vteřinu trvajícím, můžete přijít o zasaženou část těla. Napalm oproti klasickému ohni nelze uhasit vodou ani pěnou.

V druhé světové válce napalmové bomby využily například americké letouny. V říjnu 1943 shodily 13 000 bomb na továrnu ve východním Prusku a zcela ji zničily. V letech 1944 a 1945 byl napalm také použit ke zničení japonských bunkrů a tunelů na území Saipanu, Iwo Jimy a Okinawy. Dva týdny před koncem války ho Američané použili proti Němcům.


Svou zásadní roli ale sehrál během Vietnamské války v letech 1965-1972, kde ho používaly pozemní jednotky i letecké síly. Nejznámější shazování napalmových bomb se odehrálo roku 1969, kdy Američané shodili na kopec protkaný podzemními tunely, kterými partyzáni přiváželi posily, 450 tun bomb a 68 tun napalmu, čímž nejenom zničili celý komplex, ale odlesnili kopec i jeho přilehlou oblast.