Málokterý poražený vůdce by nechtěl mít stejné podmínky uvěznění jako francouzský vojevůdce a císař Napoleon Bonaparte. Z příjemného venkovského prostředí ostrova Svatá Helena bez mříží a spoluvězňů čišel klid a pohoda.


Bonaparte nejdřív protestoval, domníval se, že se stal britským válečným zajatcem a bude uvězněn v nějaké ponuré kobce nebo polorozpadlém domě v nehostinné krajině. Na odlehlý ostrov necestoval sám; doprovázel ho maršál Bertrand a generál Montholon. Když připluli na Helenu, byl mile překvapen. Stačilo ale pár minut a zjistil, že část jeho obav se naplnila.

Nového obyvatele ostrova museli na začátku ubytovat v zahradním domě, kterému se přezdívalo The Briars (Šípková růže). Těsný prostor, špína, prach a všelijaká havěť nedostála člověku jeho velikosti. Nakonec byl přestěhován do o mnohem větší vily Longwood, která na tom ale byla stejně špatně.

Longwood dlouhodobě sužovaly infestace krysami, které se služebnictvo snažilo likvidovat různými jedy. Krysy umíraly na špatně dostupných místech a vila se proměnila v zapáchající márnici. Napoleon nešetřil stížnostmi; dům byl v dezolátním stavu, kromě krysích mrtvol byly zdi plesnivé a v zimě se člověk téměř nevyspal.

Volnost Napoleonova života v exilu se omezila s příchodem nového guvernéra sira Hudsona Lowea. Ten udělal všechno proto, aby z Bonaparteho pobytu na ostrově učinil hotové peklo, doteď to totiž byly samé projížďky na koni, poobědové procházky podél pobřeží a neomezené čtení knih. Loweovi se to povedlo - Bonaparte se začal cítit jako vězeň, přesně tak, jak bylo původně smýšleno. Proti guvernérovi začal tvrdě zbrojit, jeho snaha však skončila restrikcí návštěv a ještě větší izolací. Navíc nechal vystěhovat rodinu Belcombeových a tím ztratil i milou společnici, ke které údajně choval silné city.

Personál začal divočet. Dům využívali k častým večírkům a orgiím, což mělo za následek zanedbání práce. Vilu nikdo neuklízel a krysy se vrátily. Aby se v zimě ohřál, musel rozštípat nábytek a kusy vkládat do krbu, dřevo na topení totiž služebnictvo přestalo dovážet. Bonaparte propadal depresi a v posledních dvou zbývajících letech svého života se téměř všem stranil.

K sobě pouštěl jen několik sluhů, své přátele maršála Bertranda a generála Montholona a doktora Antommarchiho. Ačkoliv mu ji nikdo nediagnostikoval, Bonaparte byl utvrzen v tom, že trpí rakovinou žaludku. V posledních týdnech svého života diktoval závěť, v níž své jmění čítající 200 milionů franků rozdělil mezi vojáky a kraje postižené válkou. Zemřel 5. května 1821 ve věku 51 let.