Napoleon byl uznávaný a obávaný vojevůdce, bystrý stratég a ostřílený vyjednavač. A jak už to bývá u těch, kdo zažili strmý vzestup, i jeho čekal téměř kolmý pád. Angličané jej po prohrané válce v roce 1815 deportovali na ostrov Svatá Helena, kde strávil své poslední dny.
Svatá Helena leží 1 200 mil západně od Angoly a 1 800 mil východně od Brazílie a je tak jedním z nejvzdálenějších ostrovů na Zemi. Měří pouhých 6krát 10 mil a zahrnuje 47 čtverečních mil skalnatého pobřeží, barevné pouště, zvlněné pastviny a svěžího oblakového lesa. Tento malinký ostrůvek se zapsal do historie právě proto, jak skvěle se hodil pro příležitost uvěznit zde psance – doslova uprostřed ničeho.
Velikán na malém kousku země
Po Napoleonově porážce v bitvě u Waterloo byl Napoleon vydán zcela napospas svým věznitelům. Jak vypadal jeho život na Svaté Heleně? Jak na jeho přítomnost na tak malém ostrově reagovali ostatní obyvatelé izolovaného a nedobytného ostrova? Jakou taktiku Napoleon vyvinul, aby neztratil zdravý rozum? Na všechny tyto otázky existují odpovědi, které shrnul ve své knize například Brian Unwin. Podklady čerpá z mnoha dříve přehlížených Napoleonových deníků a dopisů, a i díky němu dostávají poslední roky života tohoto nezapomenutelného vojevůdce ostré obrysy. A existují i další záznamy.
Jak si Napoleon žil?
Vojevůdce se podle všeho zařízení neměl na ostrově nejhůře, alespoň pokud jde o jeho zázemí. Jeho dům obklopovaly zahrady, které si sám vytvořil a kde pěstoval spoustu květin i plodin.
Ani jeho dům nebyl zcela nevybavený – dokonce zde nechyběla ani kulečníková místnost. Místo koulí ale císař vyložil na stůl mapy svých tažení a poznámky ke svým vzpomínkám a pohyboval se po nich pomocí tága.
Protože se nudil, vyrobil si kukátka - vytesal je svým zeleným nožem do zelených okenic, aby mohl hledět na svět, aniž by svět viděl jeho. Otvory jsou poměrně nízko, zhruba ve výši ramen běžně vzrostlého muže, což poukazuje na vojevůdcovu menší postavu.
V dom nechybělo ani císařské křeslo před mramorovým krbem.
Bylo to před více než 200 lety, kdy se Napoleon přestěhoval do Longwood House. V domě se zastavil čas, stejně jako se zastavil jeho život.
Je snadné si zde představit muže hodiny kráčejícího po místnosti, oblečeného v zelené jezdecké bundě císařských strážců koní a v bílé vestě zdobené Čestnou legií. Napoleon seděl vždy v čele stolu, a i ve vyhnanství trval na zachování protokolů. Muži zde příseděli ve vojenských šatech, ženy ve večerních šatech, ozdobené drahokamy. Vše poroto, aby alespoň na chvilku Napoleon necítil, že je v zajetí. A servírovalo se šampaňské, protože s ním je spojena i slavná Napoleonova věta: „Při vítězství si to zasloužíš, při porážce potřebuješ.“ Na Svaté Heleně bylo tedy pití povinné.
Ačkoli si Napoleon nemohl stěžovat na okolí, o dost jinak to bylo s jeho psychikou.
Jednosměrná plavba
Napoleon připlul na Svatou Helenu na palubě HMS Northumberland královského námořnictva a již od počátku se netajil svým rozčarováním. Viděl jen skalnatý ostrov v jižním Atlantiku a v něm osamělou věznici bičovanou silným větrem.
V době vyhnanství už to nebyl žádný mladík ani bouřlivák. Jak uvedl jako anglický lékař „vypadal spíše jako tlustý španělský mnich než novodobý hrdina“. Bonaparteho oči však stále jiskřily inteligencí. Sám dobře věděl, že se jedná jen o jednosměrnou plavbu.
Věděl, že na ostrově, 7 000 kilometrů daleko od Paříže, už čeká jedině na smrt. Jeho prestiž a záře zmizely na Svaté Heleně, protože Francie byla vysušena okupací pruských a anglických sil. Malému desátníkovi zbývala už jen jediná mise: nadiktovat své paměti pro potomky. Pomalým, opatrným tempem vystoupil na mlhavý ostrov 15. října 1815. Doprovázeli ho tři bývalí generálové - Bertrand, Gourgaud a Montholon a také Emmanuel de Las Cases, který měl za úkol sestavit Napoleonovy postřehy a vzpomínky.
Napoleon Bonaparte
Krysy a vlhkost
V exilu nemohl Napoleon dělat nic jiného, než zabíjet čas. Ani své obstojné podmínky uvěznění si nijak zvlášť neužil: pavilon Langwood nebyl sice nejhůře vybaven, ale byl zamořen krysami a všude byla vlhkost.
Jeho každodenní rutinou se tak stalo čtení, karetní hry, velkorysá jídla a dlouhé noční rozhovory. Vynucená nečinnost jej ubíjela, a navíc ani nedostával mnoho zpráv z vnějšího světa; jeho manželka Marie-Louise Rakouská a jeho syn na něj jako by zapomněli.
Přátelství s 15letou dívkou
Jediným paprskem slunečního světla pronikajícím Napoleonovými šedými myšlenkami byla 15letá Angličanka jménem Betsy Balcombe, jejíž rodiče pracovali pro Východoindickou společnost.
K velké žárlivosti generálů a Bonapartových příbuzných se mladá Betsy brzy stala velmi blízkou přítelkyní malého generála. Rušila diktování jeho vzpomínek, zasypávala jej květinami, kradla mu jeho poznámky a občas na něj dokonce zaútočila jeho vlastním mečem! Podle francouzského autora Albérica Cahueta, ačkoli „se pro císařovy příbuzné stala nesnesitelnou, nemohl se bez ní obejít“.
A právě tato dětinskost pravděpodobně vdechla život Napoleonově trvalé melancholii. Ale ne na dlouho. Vztah vyvolal podezření u Hudsona Lowea, guvernéra ostrova, který s ním záhy skoncoval.
To byla pro Napoleona poslední kapka, který rozhodně nepomohla jemu již tehdy roztřesenému zdraví. Od roku 1817 ho náhlé bolesti v břiše srazily na zem. Pravděpodobně se jednalo o žaludeční vředy.
O tři roky později byl Napoleon, či spíše to, co z něj zbylo, upoután na lůžko. Byl mu přidělen korsický lékař, jmenovaný Francescem Antommarchim. Ten mu ale místo pomoci katastrofální léčbou ještě uškodil.
Nakonec 5. května Bonaparte řekl svá poslední slova: „Bože můj ... francouzský národ ... můj syn ... hlava armády“. Vedle jeho mrtvého těla vzdal hold svému vězni i Hudson Lowe:
„Byl to největší nepřítel Anglie a můj také, ale všechno mu odpouštím. Ze smrti velkého muže, jako je on, bychom měli cítit jen hluboké znepokojení a lítost.“
Zdroje:
