Ráno 2. března 1998 bylo pro tehdy desetiletou rodilou Vídeňačku Nataschu jako každé jiné. Při cestě do školy se ale její osud dramaticky změnil. Dívku si vyhlédl psychopatický pětatřicátník Wolfgang Priklopil, který se v touze po dokonalé partnerce rozhodl si jednu takovou vytvořit a vychovat. Tou partnerkou měla být právě Natascha. Donutil ji nastoupit do svého bílého vanu a odvezl do svého domu půl hodiny jízdy autem od Vídně, kde měl již speciálně upravenou zvukotěsnou podzemní skrýš. Tam dívka strávila téměř osm a půl roku. Po jejím zmizení se samozřejmě rozjelo rozsáhlé policejní pátrání, při němž byli policisté od cíle jen kousek, když mezi ostatními majiteli vozu, který odpovídal popisu svědků, kontaktovali i Priklopila. Ten si však vymyslel alibi a nevzbudil žádné podezření.

Dívka zatím přebývala v domě svého únosce, který ji nezřídka bil a také jí záměrně nedával dostatek jídla, aby byla fyzicky slabá a neschopná útěku. Údajně ji také sexuálně zneužíval, ale Natascha sama odmítla odpovídat na jakékoliv otázky týkající se jejího osobního vztahu s Priklopilem, takže se jedná pouze o spekulace. Zároveň se Priklopil ve své vyšinuté mysli snažil o její pohodlí, dával jí knihy, později jí umožnil sledovat televizi a rádio, začal ji pouštět na zahradu. Přitom jí stále hrozil smrtí, pokud se pokusí o útěk. Postupně jí svěřoval různé domácí práce, což se mu nakonec stalo osudným. Když jednou nechal Nataschu umývat auto, ta se rozhodla využít příležitosti, přelezla plot a doběhla až do domu v sousedství, jehož obyvatelka zavolala policii. Priklopilovi se ještě před příjezdem policie podařilo uprchnout, svoji bezvýchodnou situaci ale vyřešil sebevraždou skokem pod vlak vídeňského metra.

Jeho oběť se samozřejmě po dlouhých letech věznění těšila z nově nabyté svobody, ale zároveň se stala cílem ne vždy vítaného mediálního zájmu. O interview ji údajně žádaly stovky médií, ale Natascha vyhověla pouze zlomku z nich. O jejím případu vzniklo několik knih, ke kterým se ne vždy hlásila. O svém zajetí sama napsala knihu nazvanou 3096 dní, podle které vznikl i stejnojmenný film, a v roce 2016 vydala knihu 10 let svobody, kde popisuje, jaký dopad mělo věznění na její další život. Sama si vyzkoušela práci v médiích, stala se moderátorkou vlastní talk-show, která ale neměla dlouhého trvání.

Loni Natascha vydala třetí knihu, v níž otevřeně popisuje kyberšikanu, které byla po svém osvobození vystavena na sociálních sítích. Nenávistní anonymové nejen zpochybňovali její příběh, ale také se setkávala s komentáři typu „zemři“ nebo „vrať se zpátky do toho sklepa“. Mnohokrát se obrátila na policii, ale jejím laxním přístupem byla zklamaná, a proto se rozhodla na tento problém upozornit právě novou knihou Cyberneider: Diskriminierung im Internet.

Sama se stále snaží najít životní klid a přiznává, že úplně setřást minulost se jí ne vždy daří. Nedávno chtěla prodat Priklopilův dům, který jí po jeho smrti připadl, skupině uprchlíků, ale protesty místních prodej zastavily, takže stále zůstává v jejím vlastnictví a musí za něj platit příslušné poplatky a zálohy na energie. Pracuje na znovuvybudování kontaktů se svou rodinou, matkou a dvěma staršími sestrami. Stále svobodná Natascha žije v současnosti sama, ale samozřejmě se ve svém věku zaobírá myšlenkou, jaké by to bylo, stát se matkou. Přiznává, že po dětech touží, ale v současné chvíli to pro ni není reálné. Duševní vyrovnanost a únik od venkovní nevraživosti nyní nalézá hlavně ve své nové zálibě, jezdectví. S milovanou klisnou Loreley se snaží vynahradit si ztracený čas. Jak sama přiznává, po vlastním koni toužila od dětství, a dodává: „Když jsem ve stáji, cítím se znovu jako teenager. Když jedu na koni, mám pocit, že na minulosti už nezáleží, protože Loreley je jedno, co se stalo.“