Těsně sešněrované korzety a objemné suknice splývající přes ocelové obruče měly ve své době řadu odpůrců. "Ženy svírají své pasy ve vězení z verlybích kostic natolik, že z toho mají smrdutý dech a otvírají dveře souchotinám," psali s posměchem angličtí novináři. Z korzetů a krinolín neměli radost ani lékaři, podle nichž soudobá móda způsobovala deformace žeber, hrudního koše i vnitřních orgánů. Sešněrované ženy se nemohly přes den ani najíst, špatně se jim dýchalo a každou chvilku omdlévaly. Nezdravý způsob oblékání kritizovala i císařovna Marie Terezie.
Jenže urozené dámy si v korzetech a krinolínách připadaly neskutečně atraktivně, a měšťanky je bleskurychle kopírovaly. Matky svým dcerám od dětství utahovaly korzety i na noc, aby si na ně zvykly. Žebra se pak nemohla zdravě vyvíjet a tlačila na žaludek, játra a plíce.
Nebylo výjimkou, že ostrá výstuha korzetu praskla a probodla dámě plíci nebo srdce. Stejné nebezpečí však číhalo i v krinolíně. V roce 1869 prý jistá Marie Vetlová zemřela ve víru tance na pražském Žofíně poté, co ji taneční partner přitiskl těsně k sobě a kovová obruč jí poranila játra.
Kvůli zhoršené možnosti pohybu si pak dáma někdy ani nevšimla, že svou vrstvenou suknicí zavadila o oheň v krbu; pokud zrovna nebyl na blízku někdo, kdo jí mohl duchapřítomně pomoci, během chvilky se proměnila v živoucí pochodeň. Z korzetu a obručí nebylo úniku.
Úlevu ženám přinesl až počátek 20. století, kdy se na dmoucí ňadra a naducané pozadí už nekladl takový důraz. Přelom přišel s vynálezem podprsenky a s první světovou válkou, která od žen žádala praktičtější oblečení...
