Program na kosmodromu Bajkonur soupeřil se Spojenými státy nejen v dobývání vesmíru, ale také ve vývoji smrtících jaderných střel. Hlavní kostruktér Michail Jangel v dubnu roku 1960 získal Leninovu cenu za přínos sovětské vědě a nadšeně pracoval na svém novém "dítěti" - balistické raketě R-16. Původně se předpokládalo, že bude připravena k odpálení v červenci následujícího roku. Vrchní velitel raketového vojska Mitrofan Nedělin ale soudil, že by bylo vhodné oslnit Chruščeva už během blížících se oslav VŘSR. Inženýři se museli politickému tlaku podvolit, i když věděli, že kvapná práce je nejen málo platná, ale v jejich průmyslu může i zabíjet.
Ďáblův jed
Dne 21. října už raketa stála na odpalovací rampě, ačkoli se potýkala s řadou technických nedokonalostí. O dva dny později se už do ní tankovalo palivo, tvořené ze 73 % kyselinou dusičnou a z 27 % hydrazinem. Tato vysoce toxická směs byla mezi profesionály z branže známá jako "ďáblův jed", protože při spalování vytvářela smrtící zplodiny. Manipulace s touto látkou vyžadovala dodržování přísných bezpečnostních předpisů. Kolem rakety se například neměly motat žádné jiné osoby než pověření technici. Přesto se tu nashromáždila stovka zvědavců, kteří si historický okamžik odpálení nové střely nechtěli nechat ujít. Sám maršál Nedělin si sem přinesl židli.
Maršál Mitrofan Nedělin
Začalo se ukazovat, co všechno nefunguje. Například nefungoval elektronický monitorovací systém. Palivo z nádrže mělo proudit do komor turbočerpadla přes zvláštní membránu, kterou bylo nutné protrhnout za pomoci pyrotechnického zařízení. Kvůli chybám v elektronice ale inženýři nemohli ověřit, zda se opravdu protrhla či nikoli. K nádrži proto poslali několik techniků, aby přiložili ucha k poklopu a naslouchali, zda po odpálení nálože uslyší bublání paliva tekoucího do čerpadla. Ochranné masky technici nedostali, protože by s nimi hůře slyšeli. Kdyby přitom v té chvíli došlo k úniku "ďáblova jedu", na místě by zemřeli.
Technici se tedy připravili a vedení dalo povel k uvolnění membrán na motorech druhého stupně. Rána se však ke zděšení všech přítomných ozvala z motorů prvního stupně. Místo pokojného bublání technici slyšeli zlověstný hluk a ucítili spáleninu. Zjistili přitom, že z nádrže začalo ukapávat palivo. Z této situace zatím ještě vyvázli nezraněni.
Životy zachraňovala jen náhoda a cigarety
Na přípravy dohlížel mimo jiné podplukovník S. D. Titov, který radil vypustit z rakety palivo a převézt ji zpět do montážní haly na opravu. Jeho návrh nikdo nepodpořil. "Veškeré opravy provedeme na odpalovací rampě," rozhodl maršál Nedělin. "Národ na nás čeká!"
Technických závad však bylo na raketě R-16 příliš mnoho. Pracovalo se přes noc. Dopoledne 24. října generál A. I. Sokolov doporučil kolegovi Nedělinovi, aby se od rakety raději vzdálil. Nedělin ho nazval zbabělcem, čímž ho hrozivě urazil. Sokolov se otočil na podpatku a okamžitě odjel do Moskvy. Zachránil si tím život.
Socha Michaila Jangela na Bajkonuru
Kvečeru se inženýři znovu pokusili odpálit membrány v motorech druhého stupně. Vedoucí designér Kačaturian to provedl manuálně, protože na elektronický systém nebylo spolehnutí. Potom slezl ze žebříku a odebral se do bunkru, aby si zakouřil a zanadával si s kolegy - kuřáky na časový pres, kterému jsou všichni na Bajkonuru vystaveni. Vzápětí se muži museli trochu ztišit, protože na cigaretu zašel i sám hlavní kostruktér Michail Jangel. Najednou uslyšeli příšernou detonaci. Kačaturian běžel k periskopu a s hrůzou zjistil, že raketu zachvátil požár.
Nebyl to však obyčejný požár. Šlo o obrovskou ohnivou kouli, která v momentu proměnila na popel každého, kdo se nacházel v bezprostřední blízkosti rakety, včetně maršála Nedělina. Mnozí technici, kteří plamenům unikli, byli usmrceni jedovatými zplodinami. Bajkonur, z bezpečnostních důvodů obehnaný vysokým plotem, se stal pekelnou pastí. V bezpečí byli jen kuřáci v bunkru.
Zoufalý pokus techniků o útěk zachytila kamera, která měla původně natáčet úspěšné odpálení rakety. Podívejte se na záběry:
Při tragédii oficiálně zahynulo 74 lidí a další čtyři skonali později v nemocnici. Některé zdroje ale hovoří až o 120 obětech.
Sovětský svaz o katastrofě mlčel a náhlá úmrtí připsal na vrub smyšlenému leteckému neštěstí. Konstruktér Jangel se nadále věnoval vývoji raket a v roce 1967 rozšířil svou sbírku ocenění o prestižní Státní cenu SSSR. Byl po něm dokonce pojmenován jeden z kráterů na Měsíci.
Zdroje: www.spacesafetymagazine.com, www.sciencedirect.com, en.wikipedia.org/
