I když měl Zikmund velké starosti s Uherským královstvím, kde vládl od roku 1387 jako král, řešil vztahy s Osmanskou říší, jež Uhry ohrožovala, nebo sváděl boj s Benátskou republikou, stále po očku sledoval, co se děje v českých zemích, kde vládl jeho bratr Václav IV., všeobecně braný jako neschopný a líný panovník.

Když se poté roku 1411 stal římsko-německým králem, začal řešit závažnější otázky, které by v dnešní době mohly vyznít trochu komicky. Mezi nimi bylo také trojpapežství, které se mělo řešit i na celoevropském koncilu. Právě na koncilu v roce 1415 obhajoval Jan Hus své učení. I když král Zikmund žádal kardinály o Husovo propuštění, nebylo mu vyhověno pod pohrůžkou, že celý sněm, který byl politicky velice důležitý, rozpustí. Koncil tedy pokračoval a skončil tragickým upálením Jana Husa.

Král Zikmund to očividně neměl jednoduché. Bylo proto pochopitelné, že hledal odreagování v dobrém jídle a pití. V důchodovém věku se jeho akční život projevil z druhé, bolestivější stránky. Bojoval s artritidou, ledvinovými kameny, otoky kloubů, revmatismem, sklonem k zácpě a častými závratěmi. Také ho podle arcibiskupa Albíka z Uničova trápila dna, kterou podědil po svém otci Karlu IV.

Pražský arcibiskup, obeznámený s medicínskou teorií a praxí, mu navíc v devětapadesáti letech doporučil, aby omezil mytí hlavy, které může za jeho chronickou rýmu. Radil mu, aby měl hlavu stále v teple a v zimě se dobře oblékal. Při mytí hlavy mu měli jeho lazebníci do koupele přidávat víno, heřmánek a mátu a pokožku hlavu mu masírovat tak dlouho, dokud se "neotevřou póry, aby nemoc mohla vyjít ven".

Albík z Uničova, sám dbalý na tělesné zdraví, navíc králi doporučil, aby se začal více hýbat a omezil mastnou stravu a nadměrnou konzumaci alkoholu. Stárnoucí Zikmund však měl jiné starosti. Musel řešit svou korunovaci na císaře Svaté říše římské, českého krále nebo zatknutí své druhé manželky Barbory Celjské. Také ho pekelně bolel palec na noze. Napuchl mu tak, že se nevešel do žádné boty a očividně v něm měl zánět, se kterým se tělo snažilo bojovat horečkami. Lékaři tedy doporučili palec amputovat, což však, přes všechny předpoklady, nepomohlo. Šeptalo se, že jeho palec byl zachvácen ohněm pekelným, odborně „sacer ignis“, za který mohou jeho nepřátelé, jež královo zdraví prokleli. (Zdroj: www.cs.wikipedie.org, Barbora Celjská)

Královské povinnosti nepočkaly, a tak musel Zikmund i přes amputovaný palec a s nohou rozřezanou po celé délce putovat do Uher. Dorazil však pouze do Znojma. Pravděpodobnou příčinou smrti byla sepse v kombinaci s mrtvicí. Těsně před smrtí nechal ještě zatknout svou ženu Barboru s dvorními dámami za údajné spiknutí s utrakvisty proti nástupnictví zetě Albrechta Habsburského. Zemřel sám, nedůstojně, v nedožitých sedmdesáti letech, bez mužského dědice a milované ženy, obklopen pouze udivenými sloužícími. (Zdroj: www.cs.wikipedie.org Zimund Lucemburský)