Francouzské ambice

Vývoj tanků se zpočátku soustředil hlavně na efekt zastrašení než na obratnou jízdu terénem, a tak se ty největší a nejtěžší kolosy zrodily už v období světových válek. Britský pionýr Mark I nasazený na Sommě děsil délkou 8 m a výškou 2,5 m. Francouzi se vzápětí rozhodli ho překonat, ale vývoj jim nešel tak rychle, takže svůj obrovský a supertěžký stroj Char 2C představili až po skončení války v roce 1921. S trupem o délce 10 m a výškou dosahující téměř 4 metrů šlo o největší tank, který byl kdy nasazen ve válečných operacích. K těm ale došlo až v roce 1939 a v té době Char 2C už působil mezi modernějšími obrněnými vozy poněkud obstarožně. Pohyboval se maximální rychlostí 15 km/h a kvůli váze 69 tun nemohl přejíždět mosty.

Francouzi přesto do mobilizace zapojili všech 10 vyrobených strojů, protože v boji proti Hitlerovi byl každý kus pancéře dobrý. Štěstí nicméně počátkem války přálo spíše Němcům, takže všechny tanky tohoto typu byly postupně zničeny - až na jediný. Vůz s názvem Champagne se dostal do spárů nepřátel, kteří ho odtáhli do Berlína a vystavili jako válečnou trofej. V roce 1948 odtud záhadně zmizel.

Neobratný zabiják T-35

Po velikém a hrůzostrašném tanku toužil od počátku 30. let rovněž Sovětský svaz. V zemi však chyběli inženýři s potřebným now-how, a tak si bolševici najali německého vědce Edwarda Grotteho, aby jim s projektem pomohl. Cílem bylo vyrobit monstrum, které by nepřítele ostřelovalo ze všech stran. Zrodil se tak tank T-35 hrozící pěti věžemi, jenž učinil velký dojem na vojenských přehlídkách a propagačních plakátech.

V praxi se bohužel příliš neosvědčil. Velikost stroje neumožnila obrnit stěny pancéřem silnějším než 20 - 30 mm, tank by pak byl příliš těžký. Průměrné obrnění neposkytovalo posádce dostatečnou ochranu, nehledě na to, že únikové poklopy byly umístěny hned vedle otočných věží, takže když se některá z nich během boje zasekla v nešťastné poloze, její obsluha se nedostala ven.

Velitel dělostřelectva Vladimir Taranovič později vzpomínal: "Upřímně, T-35 nebyl žádné zlatíčko. Velmi těžký a komplikovaný tank. Museli jste mít velkou fyzickou sílu, abyste ho mohli ovládat. Po každých padesáti kilometrech ho bylo nutné zkontrolovat, často se něco porouchalo."

Mamutí myš

Rekord v sestrojení největšího a nejtěžšího tanku všech dob dodnes drží Němci. Profesor Ferdinand Porsche na něm začal pracovat už v roce 1941, projekt se však podařilo dokončit až o čtyři roky později, kdy se válka chýlila ke konci. Ačkoli byl tank vyvíjen pod pracovním názvem Mamut, ve finále dostal jméno Maus, tedy "Myš".

Od "Myši" se neočekávalo, že bude obratně brázdit terén jako myška, s hmotností 188 tun by to ostatně ani nezvládla. Mělo jít spíš o jakýsi pojízdný bunkr, který posádku bezpečně ochrání před vnějšími útoky. Z tohoto důvodu měl pancéř na jejích stranách tloušťku 200 - 240 mm, takže teoreticky mohl odolat jakémukoli nepřátelskému dělu. Protože by se pod ním každý most v Evropě zbortil, inženýři mu dodali schopnost přebrodit řeku o hloubce 8 metrů. V praxi nakonec Maus nikdy použit nebyl, ale aspoň se zapsal do Guinessovy knihy rekordů jako nejtěžší tank, který byl kdy vyroben.

Zdroje: en.wikipedia.org, nationalinterest.org, www.warhistoryonline.com