Práce na nejhlubším vrtu světa skončily v roce 1989, kdy se vědecký tým pod vedením dr. Dimitrije Azakova vyděšeně rozutekl. V hloubce zhruba 14 kilometrů, kde teplota dosahovala 1000°C, zaslechli lidský řev a pláč, jako by se snad duše škvařily v horkém oleji. Hrůzné zvuky zachytil 17sekundový záznam, jenž byl později reprodukován v amerických rádiích.

Historku nadšeně kopírovaly hlavně křesťanské stanice a časopisy, pro které byla zpráva o "sibiřských zvucích pekla" políčkem všem bezvěrcům a materialistům. Dokonce i uznávaný sovětský vědec Azakov údajně přestal pochybovat o existenci pekla, ačkoli ho stále nikdo nepřesvědčil o Ráji.

V samotném Sovětském svazu se o děsivém vědeckém objevu muselo pochopitelně mlčet. Zveřejněna byla jen informace, že se vrt na poloostrově Kola zapsal svou hloubkou 12 262 metrů do Guinessovy knihy rekordů.

Příběh si v USA přečetl také jistý norský učitel jménem Åge Rendalen. Připadalo mu to jako totální hloupost, a tak napsal do novin sarkasticky pojatý dopis: "Možná jste ještě neslyšeli o tom, že při vrtání na sibiřském poloostrově Kola se také objevil démon v podobě světélkujícího oblaku. Přikládám přeložený článek z norského tisku, který o tom informuje."

Rendalen vystřihl z norských novin článek o stavbě nákupního centra, u něhož byla fotografie muže v ochranné přilbě, a "přeložil" ho po svém. O muži na snímku tvrdil, že je to dr. Dimitrij Azakov osobně. Přiložil také svou adresu a telefonní číslo, aby ho redaktoři mohli kontaktovat pro více informací.

Nikdo se mu ale neozval. Noviny otiskly jeho kachnu přesně tak, jak ji napsal. Odtud se rychle rozšířila napříč Spojenými státy, aniž by o jejím obsahu kdokoli pochyboval. A sibiřské peklo najednou mělo i svého světélkujícího démona.

Teprve počátkem nového milénia si američtí záhadologové dali tu práci a zjistili, že nahrávka domnělých zvuků pekla byla jen koláží skřeků nahraných z hollywoodských filmů. Přišlo se také na to, že uznávaný sovětský vědec Azakov nikdy neexistoval. A kdo ve škole dával pozor při zeměpisu, mohl si uvědomit, že poloostrov Kola ani neleží na Sibiři.