Ludvík Lorecký ze Lkouše měl pohnutý život; dvanáct let strávil v tureckém zajetí, a navíc brzy ovdověl. Po návratu do Čech se usadil na statku v Šamonici kousek od Blatné a vychovával tu své dva syny, Adama a Zdeňka.

Když pobýval mimo domov, o statek i děti se staral místní rychtář Petr Dulík. Lorecký mu plně důvěřoval a nikdy ho nenapadlo, že by právě tento muž choval vůči jeho rodině obrovskou zášť. Podle soudobého svědka, faráře Mikuláše Dvorského, byl pán k Dulíkovi "vždy velmi laskav".

Nešetřili ani děti

Motiv, proč se rychtář rozhodl Loreckého zavraždit, zůstává dodnes neznámý. Podle jedné verze se pán choval ke svým poddaným hrubě a trápil je robotou, takže se proti němu spikli a zorganizovali jakési selské povstání. Avšak způsob, jakým byl Lorecký zabit, připomíná spíš chladnokrevnou úkladnou vraždu než protestní akci nespokojených poddaných. O bezcitnosti zabijáků navíc svědčí fakt, že odpravili i nevinné hochy ve věku 10 a 12 let.

Rychtář Dulík měl zkrátka na svého pána z nějakého důvodu spadeno, a tak se domluvil se svým synem Václavem, že ho zabijí. Na pomoc přizvali i čeledíny Matěje a Ziku Marouškovy. Aby se v noci dostali do Loreckého soukromých komnat, museli zapojit také komplice přímo z jeho tvrzi. Pro plán se nadchly hned tři ženy: šafářka Voršila, děvečka Důra a kuchařka Maruška.

Zatímco Maruška vrahům jen svítila na cestu, ve Voršile a Důře se probudily krvelačné choutky. Nakonec to byla Důra, kdo Loreckému chladnokrevně podřezal hrdlo, a šafářka dokonce usmrtila jednoho z jeho synů několika bodnými ranami do obličeje. Druhého chlapce podřízl rychtářův syn Václav.

Vyšetřování zločinu zprvu vedlo do slepé uličky. Podezřelý byl jen Matěj Maroušek, kterého předchozí večer sousedé viděli se dvěma muži. Maroušek u výslechu zazmatkoval; nejprve popřel, že u něho někdo byl, a potom si "nemohl vzpomenout", kdo to byl. Spolu se svým bratrem skončil ve vězení, ale případ se tím nikam neposunul.

Přiznali se na mučidlech

Teprve za nějaký čas vzal vyšetřování do rukou pán Zdeněk ze Šternberka na Blatné a nechal si předvolat svědky, respektive svědkyně z Loreckého tvrze. Šafářka Voršila a děvečka Důra přeci onu osudnou noc musely něco slyšet. "Já bych jim pověděla v oči, jak jest, jen kdybych mohla potom utéci," prohlásila Důra.

Zdeněk z Šternberka jí přislíbil milost, a tak dívka všechno vyklopila. Milosti se ale nedočkala. Katovi pacholci ji natáhli na žebřík a hned potom sťali.

Ostatní aktéři byli mučeni, dokud se nepřiznali. Proti jejich trestům se Důřina rychlá smrt opravdu jevila jako milostivá.

Popravy se odehrály na veřejném prostranství, aby jim mohli přihlížet všichni obyvatelé Blatné a okolí. Jako první byla předvedena šafářka. Kat jí nejprve rozžhavenými kleštěmi uštípal články prstů na rukou a poté jí ze zad stáhl kůži. Takto zohavena pak byla vražedkyně položena na hranici a spálena zaživa. V plamenech pohasl i život kuchařky Marušky, ačkoli se za ni přítomní kněží přimlouvali. Hrůzná smrt upálením podle nich byla příliš tvrdým trestem pro mladou dívku, která vrahům jen svítila.

Pro strůjce vraždy rožeň

Na druhý den pak přišla řada na ostatní. Matěj Maroušek byl probodnut kůlem odspoda nahoru, jeho bratra Ziku kat rozlámal v kole. Nejhorší trápení čekalo hlavního organizátora zločinu, rychtáře Dulíka. Toho katovi pacholci přivázali k rožni a zvolna ho opékali na ohni, přičemž mu tělo potírali vařící smůlou. Přiškvařenou kůži průběžně seškrabovali struhadlem, aby ještě zvýšili odsouzencovo utrpení. Konec příšernému divadlu učinil po půl hodině krajský hejtman, který nakázal přiložit na oheň otepi slámy, aby se Dulík rychle udusil.

Do ohně byly přihozeny i kusy těla Dulíkova syna Václava, jenž byl popraven rozčtvrcením.