Uživit mnohočlennou rodinu v dobách minulých byl oříšek. Žena se starala o ratolesti a řídila domácnost, muž, pokud neměl stálé zaměstnání, hledal jakoukoliv práci a hrdost šla pokaždé stranou. Podívejme se na několik lukrativních nabídek z minulosti, které možná nevoněly, ale někdo je dělat musel.
Egyptský mumifikátor
Mumifikace připadala pouze vybrané části společnosti, většinou kněžím. I na jedné mrtvole pracovalo až deset lidí, každý se specializoval na jinou fázi mumifikace. Bezprostředně po smrti muselo být tělo nabalzamováno – pomazalo se palmovým vínem a opláchlo vodou z Nilu. V mumifikaci hraje zásadní roli čas, a proto téměř okamžitě následuje vyjmutí všech orgánů. Paradoxem je, že muž, jenž tento úkon provedl, byl z místa vykázán, jelikož znesvětil posvátnou tělesnou schránku.
Celý proces mohl trvat od pěti do 70 dní, rozhodujícím faktorem byla důležitost osoby. Šlo-li o faraona, dávali si mumifikátoři práci, protože se obávali božího trestu. Jejich činnost byla záslužná a potřebná, přesto velmi neoblíbená, a lidé se jim stranili.
Římská pradlena
V dobách před všemi pracími přípravky se k praní užívala docela jiná tekutina – moč. Amoniak je totiž velice účinným prostředkem, jímž se prádlo krásně vybělí. Římské pradleny chodily na veřejné záchodky, kde moč nabíraly do nádob, také ji ale vykupovaly od jiných lidí. Když byla nouze, použila se zvířecí moč. K Římanům se tato technika dostala ze Západu z Orientu. Práce nevoněla, ale špinavé oblečení také ne a lidé byli za vyprání velkorysí, zvláště ti z vyšších vrstev.
Sběrač mrtvol
Do této kategorie se rovněž dá zařadit i vykrádání hrobů. U sbírání mrtvol nastal rozmach po každé historické epidemii a pandemii, jmenovitě u moru. Tisíce mrtvých těl na ulicích muselo co nejdřív zmizet, aby se předešlo rozšíření nákazy. K tomu účelu se zaměstnávali sběrači, kteří mrtvoly házeli do masových hrobů či je spalovali. Práce to byla těžká a ne pro každého, člověk u ní ze zjevných důvodů vydržel jen několik dní. Pak tu bylo sbírání mrtvol a vykrádání hrobů za vědeckým účelem. Doktoři si najímali občany z těch nejnižších vrstev, aby pro ně vyhrabali mrtvolu člověka, nebo pouze část těla. Za odvedenou práci dobře platili.
Kanalizační lovec
Pracovník vodovodů a kanalizací má s tímto viktoriánským zaměstnáním pramálo společného. Londýnští lovci se totiž nesoustředili na kontrolu průtoku nebo ucpávky, ale na předměty odplavené do kanalizace. Cokoliv, se dalo zpeněžit považovali za odměnu, ať šlo o kusy kovů, lana, nebo krysami rozkousané boty. Stávalo se, že v zapáchajícím temnu našli opravdový poklad v podobě mincí a šperků.
Holič doktorem
Ve středověku bylo běžné, že jeden člověk uměl – podle tehdejších standardů – spoustu různých zaměstnání. Medicína byla stále v plenkách, a protože holič uměl zacházet s břitvou, rozhodl v roce 1163 koncil v Tours, že se kromě holení pánů bude věnovat i chirurgii a stomatologii.
U holiče jste si mohli nechat vytrhnout bolavý zub nebo pustit žilou, v bezprostředním ohrožení života se lazebník ujal komplikovaných chirurgických zákroků včetně amputace končetin. To vše bez anestetik. Vlivem velmi častých úmrtí v důsledku nevydařených a amatérských zákroků vyšel roku 1450 v Anglii dekret, který zakázal holičům provádět komplikovanější zákroky. V polovině 18. století se chirurgie a stomatologie oddělily od holičství a staly se samostatnými obory.
Asistent královy stolice
U středověku ještě zůstaneme. Chození na toaletu se v královském dvoře nepovažovalo za nóbl situaci příslušnou králi, a tak aby se král při vykonávání potřeb cítil stále důležitě, najal si asistenta, který ho do oné místnosti doprovodil a zůstal s ním po celou dobu, ať už se jednalo o vymočení, nebo defekaci.
Asistent se na dvoře měl jako v bavlnce. Sdílel s králem intimní moment, ke kterému nebyla připuštěna ani jeho choť, a proto k němu dvořané chovali velký respekt a dokonce se ho báli. Asistent mohl zůstat na dvoře po celou dobu panovníkovy vlády, dostal svou komnatu a účastnil se důležitých událostí. S panovníkem u stolu ovšem nejedl.