Momčilo Gavrić ten den znenadání přišel o rodiče, babičku, tři sestry a čtyři z jeho bratrů. Jejich dům byl zničen, a tak utíkal z vypálené vesnice do polí. Nedaleko Gučeva narazil na 6. dělostřeleckou divizi srbské armády a požádal majora Stevana Tucoviće o pomoc. Tucović chlapce vyslechl a pověřil jednoho z vojáků, aby se o něj postaral. Ještě týž večer Momčilo dělostřelce zavedl k místu, kde tábořila rakousko-uherská jednotka, a pomáhal jim plnit děla.

Krátce nato se Momčilo Gavrić zúčastnil i vítězné bitvy u Ceru. Nepřátelé v ní ztratili 6-10 tisíc mužů a Momčilo cítil, že svou rodinu náležitě pomstil. Navíc díky své horlivosti získal řádnou vojenskou uniformu a hodnost desátníka, přestože mu bylo teprve osm let. Armáda se stala jeho novým domovem.

Major Tucović ale nezanedbal ani chlapcovo vzdělání. Když byla jeho divize převelena do Soluni, poslal ho do školy. Momčilo do sebe bleskově nasoukal vědomosti, které se jiné děti učily čtyři roky, a vrátil se do boje.

Během operace v makedonských horách si chlapce v zákopu všiml polní maršál Mišić. Major Tucović mu odvyprávěl celý příběh a zmínil také, že byl Momčilo několikrát zraněn, ale pokaždé se tvrdohlavě vrátil k oddílu. Maršál byl naprosto ohromen a statečného chlapce na místě povýšil na seržanta.

Po válce byl Momčilo Gavrić poslán spolu s dalšími srbskými sirotky do Velké Británie, kde dokončil školu. V roce 1921 srbská vláda rozhodla, že se sirotci navrátí do vlasti. V rodné Trbušnici se Momčilo setkal se svými dalšími třemi bratry, kteří masakr přežili, a začal nový život.

Odstěhoval se do Bělehradu, oženil se a našel si práci v papírenském závodu. Počátkem druhé světové války narukoval do jugoslávské armády. Zde opět prověřil svou štěstěnu, když se mu podařilo uniknout ze zajetí. V Bělehradu pak chvíli pracoval pro jednoho židovského řemeslníka, v roce 1943 však byl i se svým zaměstnavatelem deportován do koncentračního tábora Banjica.

Vrchní dozorce byl shodou okolností srbský kolaborant a dětského hrdinu v Momčilovi poznal. Okamžitě nařídil jeho propuštění, což mladému muži zachránilo život, ale zároveň mu do budoucna připravilo další potíže: po skončení války totiž komunistický režim podezíral z kolaborace i jeho.

Vězení se nakonec Momčilo Gavrić vyhnul a konečně se mohl věnovat klidnému rodinnému životu. Zemřel v roce 1993 krátce před svými 87. narozeninami a v Srbsku je dodnes oslavován jako hrdina.