V okamžiku, kdy první květy zasypaly její vybledlou tvář, zrodila se legenda o jedné velké nespravedlnosti. Z Beatrice se stala lidová hrdinka, která v následujících staletích inspirovala řadu umělců.

Strach z tyrana
Italská šlechta v době renesance byla téměř nedotknutelná. Francesco Cenci (1549–1598), člen starobylého rodu, se však vymykal. Jeho vznětlivá povaha ho přiváděla do takových malérů, že nad nimi nemohly vládnoucí kruhy přivírat oči. Kvůli bitkám, pomluvám nebo dluhům se několikrát zpovídal u soudu, ale vězení se vždy vyhnul.
Jako smyslů zbavený se choval také vůči svým nejbližším. Nejvíce trpěla dcera Beatrice. Když se v 15 letech vrátila z klášterní školy, otec v ní našel ideální terč. Před časem pochoval manželku a sexuální choutky si začal vybíjet na dceři. Beatrice několikrát otěhotněla, vždy však potratila. Snažila se dovolat pomoci, ale marně. Situace se změnila ve chvíli, kdy se Francesco podruhé oženil. U nevlastní matky Lukrecie konečně našla zastání a společně se snažily informovat úřady. Otec se to ale dozvěděl a obě ženy poslal na své venkovské sídlo, kde je držel jako ve vězení.

Probuzený přízrak
Roky ubíhaly a děsivý teror nepolevoval. Nakonec Beatrice s Lukrecií a jedním z bratrů zosnovala plán na vraždu nenáviděného tyrana. Vykonavatelem se měl stát jeden sluha, s nímž měla dívka milostný poměr, a jeho kamarád.
Dva pokusy o otravu nevyšly. Při třetím se zabijáci pojistili a na Franceska omámeného opiem zaútočili dlouhým hřebíkem. Probodli mu hrdlo a oko a tělo shodili z hradeb v naději, že vše svedou na nešťastnou náhodu.
Plán zpočátku vycházel, brzy se konal pohřeb a několik měsíců byl klid. Pak se ale do věci vložili Franceskovi mocní přátelé, nechali tělo exhumovat a lékaři zjistili pravou příčinu smrti. Spiklenci byli záhy odhaleni, mučeni a nakonec na mostě u Andělského hradu 11. září 1599 popraveni.
Dívčiny ostatky skončily v kostele San Piero, ale ani tam nenašly klid. Když v roce 1798 řádili v Římě Napoleonovi vojáci, nevynechali ani tento chrám. Zničili náhrobky a ostatky rozmetali. S lebkou nebohé Beatrice si prý pohazovali jako s míčem. Podle legendy se od té doby její duch objevuje každý rok v místech, kde se nad ní kat rozmáchl mečem. Prý existuje nespočet svědků, kteří přízrak viděli.
Silný příběh inspiroval i řadu umělců. Vznikl nespočet obrazů a soch, v literatuře se mu věnoval třeba Alexandre Dumas, P. B. Shelley nebo Stendhal. V průběhu 20. století o ní vzniklo nejméně sedm filmů. Beatrice se tak dnes těší pověsti nejznámějšího přízraku Věčného města.