Na konci 80. let 20. století byly newyorské noviny plné mrazivých příběhů o brutalitě a zneužívání pacientů v různých psychiatrických zařízeních ve městě. Do boje přispěla i odvážná 23letá Nellie Bly (rozená Elizabeth Cochrane, která se přejmenovala po populární písni Stephena Fostera). V době, kdy se většina autorek omezovala na společenskou rubriku, chtěla Nellie zažít "něco víc". To se hodilo šéfredaktorovi deníku New York World Josephu Pulitzerovi, pro něhož začala pracovat. Jejím prvním úkolem bylo infiltrovat se do ženského blázince a sepsat ze zážitků sérii článků.

Vždy stylová a usměvavá Nellie si začala před zrcadlem trénovat "bláznivé výrazy". To pro ni bylo těžké, protože do té doby prý nikoho šíleného nepotkala. Začala se navíc oblékat do otrhaných šatů, přestala se koupat a čistit si zuby. Takto v přestrojení se přihlásila jako kubánská imigrantka Nellie Moreno do dočasného penzionu pro ženy. Její vystoupení mohlo začít.

Za 24 hodin se jí podařilo vyděsit nejen své spolubydlící, ale také personál tak, že se báli o své životy. Zavolali na ni policii a následně předstoupila před lékaře, kteří měli nyní v rukou osud celé série článků a knihy, jež z pobytu v blázinci měly vzniknout. "Neměla jsem ani nejmenší představu, jak srdce šíleného bije, tak jsem na prohlídce zadržela dech. Tušila jsem, že šílenci mají takový divný pohled, říkala jsem si, že v danou chvíli bude nejlepší jen zírat," cituje ze vzpomínek z její knihy Ten Days In A Mad-House (v překladu Deset dní v blázinci) server The New Yorker.

Poté, co byla prohlášena za "pozitivně dementní", byla poslána na Blackwellův (dnes Roosveltův) ostrov. Tam fungovala první americká městská psychiatrická léčebna od roku 1839 a měla být nejmodernější institucí zavazující se k morální a humánní rehabilitaci svých pacientů.

Finance ale nestačily a plány nikdo nedodržel. Léčebna skončila jako strašidelný azyl, který částečně zaměstnával vězně z blízké věznice. Nellie byla prvním "svěřencem v utajení" a co zde viděla, jí vyrazilo dech. Byli tu „zapomnětliví lékaři“ a „hrubí, masivní“ sanitáři, kteří „dusili, bili a obtěžovali“ pacienty a „vykašlávali tabák na podlahu způsobem obratnějším než okouzlujícím“. Jídlo sestávalo z kašovitého vývaru, zkaženého hovězího masa, chleba, který byl jen o něco málo víc než sušeným těstem a špinavé pitné vody. Nebezpeční pacienti byli svázáni provazy. Všichni byli nuceni většinu dne sedět na tvrdých lavicích se slabou ochranou před chladem. Odpad byl všude kolem jídelen. Krysy se potulovaly po celé nemocnici.

Ve své knize, kterou The New Yorker interpretuje, novinářka dále píše: "Co by kromě mučení vyvolalo šílenství rychleji než toto zacházení? Tady je skupina žen, která se z něj má vyléčit. Pokud byste vzali rozumnou a zdravou ženu, zavřeli ji a nechali od 6:00 do 20:00 sedět na tvrdé lavici, nedovolili jí mluvit, hýbat se, číst nebo jednoduše komunikovat o světě nebo dalších činnostech, dali ji špatné jídlo a drsné zacházení, uvidíte, jak dlouho ji bude trvat, než se zblázní. Dva měsíce by z ní udělaly duševní a fyzickou trosku."

Pro drobnou ženu byly obzvlášť nezapomenutelným zážitkem koupele. Žádnou teplou vodu s bublinkami a tlumeným světlem si nepředstavujte. Pacientky seděly nahé v kovových vanách a na hlavu jim vychrstli kbelík s ledovou vodou, poté byli vydrhnuty obsluhou. Voda se měnila jen zřídka a vany se také nečistily. Ženy a dívky také sdílely osušky s ostatními pacienty nakaženými kožní chorobou. Nellie ve své knize píše: "Zuby mi cvakaly o sebe, měla jsem husí kůži a končetiny mi chladem modraly. Jeden po druhém mi pak na hlavu vylili tři kbelíky s ledovou vodou. Vodu jsem měla všude, v očích, uších, nose a ústech. Myslím, že jsem poznala to, co zažívá topící se osoba. Lapala jsem po dechu a třásla se. V tu chvíli jsem vypadala jako skutečný blázen.“

Po deseti dnech utrpení deník New York World zajistil její propuštění. Články v něm publikované a později vydaná kniha způsobily senzaci a přinesly ji trvalou slávu. Cílevědomou Nellie Bly ale zážitek změnil: "Mám pro svou práci jednu útěchu," napsala. "Na základě mého příběhu poskytuje přivlastňovací výbor o 1 000 000 dolarů více, než kdy bylo dáno, ve prospěch šílených." Když se pak šla do blázince podívat, byla nadšená. Zlepšily se stravovací služby a hygiena, tyranské sestry zmizely a došlo k nápravě mnoha případů zneužívání. Její mise byla splněna.