Zatímco ve středověku bylo běžné, že králové, a dokonce i někteří papežové měli levobočky, které hýčkali jako vlastní, s příchodem reformace morálka přitvrdila. Soupeřící náboženství jako by potřebovala na někom názorně vysvětlit, kdo žije cnostně a co je vlastně ten odsouzeníhodný hřích. Nejsnazší bylo ukázat na ženu, která porodila dítě, ačkoli nebyla provdána. A to přesto, že otěhotněla následkem znásilnění nebo styku pod psychologickým nátlakem. Často šlo o děvečky či služebné, jež byly pánovi po vůli z obavy, aby nepřišly o práci.
Svobodná matka z nižší vrstvy byla vystavena hanbě a někdy i veřejnému pranýřování a mrskání. Tato představa někdy nešťastné ženy donutila k pokusu o potrat, nebo přímo k vraždě novorozence. Takový zločin však byl trestán nejpřísněji: zahrabáním zaživa.
Nemanželské styky ovšem zdaleka nebyly záležitostí jen chudých děveček. Také v lepších rodinách docházelo ke skandálům, které se buď ututlaly, nebo naopak rozvířily. Záleželo na tom, jak se k situaci postavil otec dítěte a jeho právoplatná manželka. Připoměňme, že novověká rodina se neskládala jen z rodičů a dětí - jediný dům byl domovem i výměnkářů, nesezdaných příbuzných, služtiček a čeledínů. Do toho tu vyrůstala hromada dětí, ať manželských či nemanželských. Bylo otázkou charakteru konkrétních rodinných příslušníků, zda levobočky utiskovali, nebo se k nim chovali slušně.
Z právního hlediska však nelegitimní potomci neměli nárok na dědictví po otci, nepřebírali po něm řemeslo a nemohli si ani činit iluze, že by jednoho dne uzavřeli sňatek s osobou dobrého postavení.
A pak tu bylo veřejné mínění, které dokázalo být mimořádně kruté. Svědčí o tom už jen bohatý výčet přezdívek, jimiž se nemanželské děti častovaly: bastardi, parchanti, kopřivčata, kopřiváci, uhnanci, děti pobočné. Pro dítě zrozené z hříchu bylo těžké najít kmotra. Dokonce i někteří faráři nad nimi při křtu ohrnovali nos a ani nedovolili matce, aby pro své dítě vybrala jméno. Vymysleli ho sami. A schválně dítě pojmenovali neobvykle, aby se s ním cejch hříšného zplození nesl celý život.
Postavení nemanželských dětí se pokusil změnit císař Josef II., podle jehož zákoníku měly tyto nárok na výživu ze strany obou rodičů a nesly stejná práva jako děti narozené v manželství. Zkostnatělá morálka a opovrhování levobočky se přesto ve společnosti udržely až do meziválečné doby.
