Bastard přitom bylo a je označením pejorativním. Označovala se tak vždy osoba narozená mimo manželský svazek, tedy bez nároku na patriarchální rodokmen. Příčinou opovrhování nemanželskými dětmi ale nebyl nikdo jiný než opět církev, respektive katolické manželské právo.
Existuje však mnoho případů, kdy děti z nelegálních manželství dědily šlechtický a královský titul po celé 12. století. Dokonce z toho nebyly vyňaty ani děti mnichů a jeptišek. Tito bastardi tedy mohli dědit, i když svazek jejich rodičů porušoval dobové zákazy sňatků s blízkými příbuznými, sňatků s již žijícími manžely nebo sňatků s osobami v celibátu. Dobové zvyklosti tedy měly četné výjimky a byly velmi nedůsledné.
Na video o dětech kněží a jeptišek se podívejte zde:
Pokrytecké posuzování
Přestože se situace v tomto ohledu velice změnila a dnešní děti již jsou této stigmatizace zbaveny, některé kultury stále ještě považují nemanželské děti za punc pošpinění. I zde se však jedná o dědictví středověké křesťanské Evropy. Je však nutné připomenout, že ani před 13. stoletím nebyl legitimní sňatek nebo jeho absence klíčovým faktorem určujícím kvalitu narození. Více se hledělo na společenské postavení rodičů - matky i otce. Ostatně tuto tendenci můžeme stále sledovat i třeba v českých prvorepublikových filmech. Narození dítěte těm „správným“ rodičům, bez ohledu na to, zda byli sezdáni podle církevních předpisů, činilo dítě zdánlivě lepším dědicem a nositelem rodu.
Postavení hrálo větší roli než sňatek
Případů, kdy nakonec urozenost a postavení rodičů převládlo nad moralizováním, známe z historie nepočítaně. Například Vilém Dobyvatel se narodil Robertovi, vévodovi normandskému, a Herlevě, která nebyla jeho manželkou. I přesto byl však Vilém uznán svým otcem za dědice a dobyl si pak velkou slávu a respekt, když ovládl Normandii a poté Anglii. I přesto byl Vilém až do své smrti považován za bastarda a byl jím také v literárních pramenech tituován. Jak prohlásil jeden kronikář v 11. století: „Francouzi nazývali Viléma bastardem kvůli jeho smíšenému původu: měl jak urozenou, tak i neušlechtilou krev.“
Mocenské boje
Legitimní sňatky byly vyžadovány až na konci 12. století, kdy se celé posuzování zpřísnilo.
Na vině bylo i vnucení církevní doktríny se sledováním konkrétních cílů jednotlivce. Tento posun ve významu a důsledcích nelegitimity tedy nevznikl jako vnucená církevní doktrína, ale naopak se jí stal. První případ, kdy bylo jednotlivci znemožněno dědit, protože jeho rodiče uzavřeli nezákonný sňatek, je datován do 60. let 11. století. A pak obdobných kauz přibývalo.
Jednalo se zejména o případy, kdy se šlechtické rody vzájemně obviňovaly z nemanželského plození a narození, aby zajistily svým dětem nástupnictví.
Na počátku 13. století začalo bastardství nabývat moderního významu. Tehdy již nenávist k nedovolenému pohlavnímu styku převážila často nad dynastickou politikou, ale nenávist k dětem narozeným v takových svazcích nikoli.
Tento vývoj ve středověkém nazírání na nemanželské potomky dokládá i to, že mnohé nemanželské děti byly zapsány do matrik coby bastardi. Pak už ale záleželo jen na nich. Samozřejmě, že jejich postavení nebylo lehké, ale když se s ním dokázaly děti smířit a zaujmout k němu stanovisko, dokázaly mít plnohodnotný život.
Zdroje: www.thoughtco.com, www.representingchildhood.pitt.edu, www.quora.com, www.thoughtco.com
