Princip německé židle je jednoduchý: opěradlo je opatřeno pákou, která jej sklápí vzad. Vyslýchaný člověk je k židli přivázán s rukama spoutanýma nad hlavou a pokud nechce vypovídat, mučitelé postupně sklápí sedadlo dozadu. Mučení vyvíjí nesnesitelný tlak na páteř a může při něm dojít k prasknutí obratlů a k trvalému poškození nervů.
Děsivé zařízení se dodnes těší oblibě v syrských věznicích, jeho mechanismus však nevynalezli sami Syřané, ale německý fašista Alois Brunner. Ten našel u Assada útočiště poté, co uprchl z poválečné Evropy před spravedlností. Až do konce života litoval, že se mu nepodařilo vyhladit všechny Židy, nicméně ho hřálo u srdce, že "aspoň poslal na smrt 25 tisíc těch francouzských". Brunnerovi se celkově připisuje odpovědnost za zmařené životy 130 tisíc lidí. Kdyby byl v Evropě zůstal, oprátka by ho neminula.
V touze najít v nové domovině uplatnění, které by se shodovalo s jeho praxí, začal Brunner školit členy tajné syrské policie. Zasvětil je do tajů brutálních výslechů a osobně zhotovil důmyslnou mučicí židli, jíž se na jeho památku dodnes říká německá.
V roce 1961 Brunnera vypátrali izraelští lovci nacistů a zaslali mu balíček s výbušninou. Válečný zločinec přišel o jedno oko a začal se bát o život. Další útok o dvě dekády později ho připravil o čtyři prsty na ruce. Brunner zpanikařil a začal syrskému prezidentovi vyčítat, že mu neposkytuje dostatečnou ochranu. Tlačil na něj, aby proti Izraeli rozpoutal válku a srovnal ho se zemí.
Assada ale takové reči spíš otravovaly, a tak byl Brunner vsazen do domácího vězení. Konec života strávil v přísně střežené kobce, k jídlu dostával jednu bramboru a nemohl se ani umýt. Trpěl vyrážkami, sužovaly ho různé nemoci a umíral pološílený ve špíně a svrabu.