Odstavec 32 Ženevské úmluvy nařizoval, že váleční zajatci nesmí být využiti na "nezdravou nebo nebezpečnou práci". Dánsko ale zajaté Němce označilo za "odzbrojené síly, které se samy vzdaly", a příslušný odstavec se na ně proto podle Dánů nevztahoval.

Z řad německých "odzbrojených sil" bylo vybráno 2600 mužů, kteří utvořili Minenkommando Dänemark a byli povoláni k odstranění zhruba 1,5 milionu nášlapných min, které nacisté během války nastražili v přímořské oblasti na obranu před spojeneckými vojsky. Pro spojence dánské území totiž představovalo strategickou oblast, kde se dalo snadno vylodit a vytáhnout odtud na Německo.

Od 11. května do srpna 1945 bylo zneškodněno 1,402 tisíc min, přičemž 149 Němců z Minenkommanda během akce zahynulo a dalších 165 bylo těžce zraněno. Dánské jednání s německými zajatci je dodnes mnohými považováno za válečný zločin, který nikdy nebyl potrestán.

Tento málo známý válečný příběh ožil v roce 2015 v emotivním filmu nazvaném V písku - Příslib svobody, v němž jsou členové komanda líčeni jako sotva dospělí chlapci, které dánští důstojníci vysílají na jistou smrt.

Dánská strana to ovšem vidí trochu jinak: hlavním podnětem pro nasazení Minenkommanda byla celkem logická myšlenka, že když Dánům někdo na plážích rozesel miny, tak ať si je po sobě zase uklidí. Sami Dánové postrádali odborníky, kteří by rozuměli německému typu min, a kdyby měli odminovávat pláže sami, obětí na životech by bylo mnohem více. Dánsko navíc odmítá, že by k nebezpečné práci byli nuceni mladí a nezkušení vojíni. Němci se prý do Minenkommanda hlásili dobrovolně a vesměs šlo o techniky, kteří měli s minami zkušenost.