Jaké nemoci byly nejčastější příčinou smrti ve středověku?

8. listopad 2020 četba na 5 minut
Mniši to ve středověku neměli jednoduché

Mniši to ve středověku neměli jednoduché

Foto: profimedia

Dávný člověk zřejmě trpěl artritickými deformacemi, tuberkulózou kostí a kloubů, kostní rakovinou a vážnými kloubními infekcemi. Pravěké nálezy trepanových lebek pazourky naznačuje, že již tehdy takto uvolňovali nitrolebeční tlak. Ve starověkém Egyptě bylo pro stanovení diagnózy důležité zjištění tepové frekvence. V Mezopotámii používali jako léky bylinky a s rozvojem obchodu přicházely první nemoci.

Zákeřné nemoci decimovaly lidstvo od nepaměti

Nikdy nebudeme vědět přesně, které nemoci decimovaly populace pravěkého člověka. Od dob písemných záznamů však lze dohledat ty, které zabíjely velká množství lidí. Průvodní jevy se měnily, v každém období a u každé společnosti byly slabinou jiné aspekty sociálního uspořádání, hygieny a oblasti ignorace.

Bohužel ani prevence, pokroky v léčbě a více informací nevedly vždy ke zlepšením. Když už se léčba zlepšila a mnohé nemoci se dostaly ve značné míře pod kontrolu, vždy se objevily nové, které lékařům, epidemiologům a vědcům připravily další výzvy.

Počet nemocí, které v průběhu dějin lidské společnosti řádily, je skutečně ohromný. V rámci krátkého výčtu můžeme zmínit několik málo z nich.

Oheň sv. Antonína

Nemoc zvaná oheň svatého Antonína propukala často v průběhu středověku a to již od roku 591. Je velmi obtížné stanovit, o jakou chorobu se přesně jednalo. Vědci dnes se domnívají, že mohlo jít o tzv. ergotismus, otravu způsobenou houbami přenášející se pozřením nakaženého zrna. Nemoc způsobovala zarudnutí a puchýře na kůži, proto ty ohnivé asociace.

Množství nemocných pocházelo z Francie. V klášterních špitálech bylo o nakažené pečováno. Součástí péče byly modlitby za uzdravení ke světcům. Jedním ze světců byl i svatý Antonín z Théb, legendární poustevník a mnich, který žil v poušti. Později to byl svatý Antonín z Padovy.

Lepra

Výskyt lepry byl zaznamenám již kolem roku 600 př. n. l. v Indii. Biblická lepra je jistou formou duševní „nečistoty“ a se vší pravděpodobností se nejednalo o tutéž chorobu. Lepra byla do Evropy pravděpodobně zavlečena z východu vracejícími se křižáky a byla rozšířena po celý středověk. Tuto nemoc léčili převážně klérem (roztok rafinovaného cukru ve vodě nebo v sirobech k sváření bílých cukrovin). Malomocní lidé byli izolování a často vykázání z měst. Přibližně od roku 1000 byli nakažení vždy vyloučeni ze společnosti a svůj příchod do měst museli vždy oznamovat zvukem zvonce a být označení žlutým křížem. Izolace malomocných přetrvala až do roku 1957, kdy se řecký ostrov Spinaloga nedaleko Kréty stal domovem nakažených.

Z různých důvodů počet obětí lepry během pozdního středověku klesl. Teprve roku 1873 se podařilo Armaueru Hansenovi izolovat bakterii lepry. Od roku 1921 bylo v Indii založeno 94 leprosárií. K poklesu šíření nemoci velkou měrou přispěla izolace nemocných, ale také drastický úbytek obyvatel Evropy po velkých morových ranách a spolu s tím i omezená možnost cestování a kontaktu.

Mor

Morová nákaza přenášená krysami se zřejmě objevila v himalájském pohraničí mezi Indií a Čínou. V letech 165–180 zasáhla nákaza Římské impérium a mohla být kombinací různých chorob, které tam zavlekly vojáci z Mezopotámie. Za hlavního viníka četné zdroje považují neštovice. Druhá vlna nákazy společně se spalničkami přišla v letech 251–266. V době svého vrcholu zabíjela v Římě 5 000 lidí denně.

Justiniánův mor (pojmenovaný po východořímském císaři, který v té době vládl) propukl v roce 542 a byly při něm zaznamenány velké boule zduření mízních uzlin, které měly načernalou barvu, proto se možná nemoci říkalo černá smrt. Často měly velikost vejce a tou dobou na nákazu umíralo v Konstantinopoli až 10 000 lidí denně. V Británii propukl mor hned několikrát. Dýmějový mor se rozšířil ve středověku (1347–1351) po celém světě a zahubil na 75 milionů lidí. Přenášely jej hlavně blechy v srsti krys převážených loďmi. Mor se mohl šířit baktériemi v kašli a kýcháním nemocných, když dorazil do plic oběti, způsobil plicní mor. V průběhu 15.–17. století se mor v celé Evropě objevoval znovu. V roce 1664 se objevily první případy Velkého moru v Londýně a o rok později dosáhl svého vrcholu a zahubil velkou část londýnské populace (uvádí se 15 % cca 80 000 lidí).

Nemoc se rozšířila po celé zemi, ale poté její virulence (vlastnost patogenu) náhle zeslábla. Za zabijáka bakterie moru byl považován velký požár Londýna, ale nemoc ustoupila i v jiných částech Anglie a oslabena byla rovněž v pevninské části Evropy. V 90. letech 18. století si čínští písmáci povšimli, že výskyt moru bývá spojen s přítomností množství umírajících krys. Nicméně příchod a ústup morové nákazy zůstává záhadou a může být spojován s měnicími se obchodními trasami a hustotou krysí populace. Několik případů vypuknutí moru v průběhu 20. století naznačuje, že stále čeká na svoji příležitost.

Akční letáky