Podle britské historičky Catherine Riderové lékaři ve středověku rozlišovali hned tři formy mužské neplodnosti: na vině mohla být podle nich nedostatečná pohlavní touha, neschopnost erekce, nebo nízká produkce semene. Obecně se věřilo, že "studená a suchá" varlata naznačují nekvalitní, či dokonce chybějící sperma.
Jak ale zjistit, zda je neplodný skutečně muž, a nikoli jeho manželka? K tomu posloužil jednoduchý test: manželé vykonali malou potřebu do nočníků, které pak nechali deset dní stát. Pokud se v jedné z nádob objevili červi, znamenalo to, že jde o moč neplodného člověka.
V případě ženy se plodnost mohla ověřit tak, že se do její moči vložila zrnka ječmene. Jestliže do deseti dnů vyklíčila, žena byla plodná.
V praxi však neplodnost obvykle vyplynula na povrch až v druhém manželství. Byla by opravdu velká náhoda, kdyby si muž vzal dvě neplodné ženy za sebou.
Léčba byla za starých časů v podstatě nemožná, ale lidé se nevzdávali. Vesnické báby přivolávaly početí kouzelnými formulemi, talismany a bylinnými lektvary. Studovaní lékaři měli v apatykách léčiva ještě podivnější: například vepří varlata, která se měla usušit, rozemlít a podávat ve víně po dobu tří dnů. Pokud by to nezabralo, v záloze byla ještě zaječí děloha a šanta kočičí.
Pánům byla navíc doporučována nejrůznější přírodní afrodiziaka, zatímco ženám lékaři radili sexuální touhu naopak krotit. Věřilo se totiž, že neplodnost ženy bývá způsobena "přílišnou vášní".
