Už ve starém Babyloně hrozil za pančování piva trest smrti. Středověká společnost pak tvrdě postihovala nejen šizení nápojů, ale také třeba dobarvování šafránu nebo prodej uhynulých ryb, vydávaných za čerstvě zabité.

Na kvalitu prodávaného zboží ve středověku dohlížely profesní cechy, zvláštní ustanovení vydávali i sami panovníci. Složení potravin se kontrolovalo hlavně v dobách neúrody a epidemií. Z roku 1310 se dochoval zápis v irské kronice, který líčí zcela nový druh trestu pro pekaře pečící chléb z menšího množství mouky: "Dublinští nepoctiví pekaři byli přivázáni na dřevěné překážky a ulicemi taženi za koňskými ocasy."

V českých zemích se nejvíce proslavilo máčení nepoctivců v řece. Odsouzený byl vsazen do železného koše a spouštěn do vody, ať bylo zrovna léto, či zima. Kat ho mohl spouštět a vytahovat k pobavení publika po dlouhou dobu, ale jen tak, aby nedošlo k utopení.

Trest máčení se praktikoval zejména za doby císaře Rudolfa II., který zavedl na tržnicích pravidelné kontroly prováděné rychtářem za asistence biřiců. Kdo se zatčení bránil, mohl skončit i na šibenici.

Při prvním načapání nepoctivci obvykle vyvázli jen s pokutou. Notorické podvodníky ale čekal pranýř a vyloučení z cechu, někdy spojené i s vyhnáním z města a propadnutím majetku. Pranýřování nebylo samo o sobě trestem krutým, šlo spíš o co největší ponížení odsouzeného. Dotyčný byl řetězy přivázán ke kůlu či sloupu na veřejném prostranství a měšťané na něho mohli plivat nebo házet bláto. Aby bylo jasně vidět, čím se provinil, vystavil se u pranýře i jeho šizený výrobek. Ve Francii podvodníkům mazali pančované máslo přímo na hlavu - od té doby se rozšířilo úsloví, "má máslo na hlavě".