Kdo byl biologickým otcem Ježíše Krista. Jak neposkvrněné početí vysvětluje věda

16. duben 2020 četba na 4 minuty
Panna Marie je v křesťanství symbolem čistoty.

Panna Marie je v křesťanství symbolem čistoty.

Foto: Shutterstock.com

Možnost početí z Ducha svatého nepopřela až současná biologie, vysmívali se jí už židovští satirici v průběhu středověku. Pro značnou část křesťanů však dodnes platí neochvějné dogma, že Ježíšova matka byla v okamžiku početí čistou pannou. Podle některých jí dokonce zůstala navěky.

Početí dítěte bez fyzické asistence muže nebylo ve starověku neobvyklým tématem. Už řecká bohyně Gaia dala život Úranovi, aniž předtím obcovala s jiným nebeským kolegou, a v mytologii najdeme nesčetné případy pozemských žen, které neplánovaně otěhotněly s olympskými bohy. V antickém Římě byla nejznámější panenskou matkou vestálka Rhea Silvia, jež porodila dvojčata Romula a Rema a za otce označila samotného boha války Marse.

Připodobnění příběhu panny Marie k pohanské mytologii není tak úplně míchání jablek s hruškami, protože starověký způsob vyprávění běžně pracoval se symbolikou, kterou ryze verbálně uvažující člověk moderní doby nepochopí automaticky. Pokud starý Říman slyšel, že otcem jakýchsi dvojčat byl Mars, bylo mu jasné, že ze synáčků vyrostou bojechtiví a ambiciózní rváči. A vůbec se nepodiví, když jeden z nich nakonec svého bratra v hádce zabije. Tatínkova genetická výbava přeci jasně zapracovala.

Na druhé straně, jestliže chudá dívka jménem Marie počala dítě s Bohem, který je popisován jako nejvyšší, spravedlivý, a dle židovské tradice dokonce i jediný, antický člověk ihned pochopil, že půjde o potomka výjimečného, který v sobě ponese božskou dokonalost.

Uvažujeme-li v této symbolické rovině, pak je vlastně zcela jedno, kdo byl Ježíšovým biologickým otcem a jakým způsobem se do Mariina lůna zatoulala spermie, aniž se poškodila panenská blána. Evangelia by se dala vyložit jako svědectví reality propletené mýtickými symboly, tolik běžnými ve své době.

Opravdu se čistota rovná panenství?

Ani teologický výklad neposkvrněného početí není tak jednoduchý, jak by se zdálo. Papež Pius IX. vydal v roce 1854 bulu, ve které tento termín definoval slovy: "Panna Maria v prvním okamžiku svého početí, díky zvláštní milosti a výsadě ze strany všemohoucího Boha, s ohledem na zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny."

Toto pro katolíky závazné dogma vysvětluje, že "neposkvrněností" je míněna absence "dědičné viny", nikoli panenství ve smyslu neporušeného hymenu. Dědičnou vinou se pak nazývají hříchy lidstva poděděné od Adama a Evy, kvůli nimž se lidé nemohou rodit čistí jako Bůh, ale od narození inklinují k hříchu. Výjimkou byla podle této teze právě Panna Marie, která touto vinou nebyla zatížena ani v okamžiku porodu Ježíše.

Ačkoli se v mnoha náboženských výkladech mezi prvotní hříchy automaticky počítá i sexuální akt, nemuselo tomu tak být i v době Ježíšova narození. Za projev dědičné viny se totiž u žen považovala především menstruace - jak se píše ve Starém zákoně, menstruující žena byla "nečistá". Podle historiků je možné, že Marie počala dítě již během první ovulace a menstruační krvácení se u ní nestačilo objevit. Potom by ve své době opravdu mohla být považována za "čistou" a její těhotenství za zázrak. Absence menstruace by si pak u Marie jistě cenil i její partner Josef, což by vysvětlovalo, proč ji po vzoru dobových zvyků nezapudil, ale naopak ochotně uvěřil v božský zásah.

Rovnítko mezi duchovní čistotou a biologickým panenstvím pak mohly nastavit až pozdější křesťanské výklady, které měly potřebu zdémonizovat veškerá sexuální témata.

Akční letáky