Nero (37 – 68 n.l.) nastoupil na trůn v necelých 16 letech a zpočátku za sebe nechal vládnout své rádce, kterým do všeho mluvila jeho matka Agrippina. Nutno předeslat, že tato mocichtivá dáma nebyla žádná světice. Přirozenou smrtí zřejmě zemřel jen její první manžel, jemuž porodila budoucího císaře Nerona. Druhé dva chotě, včetně císaře Claudia, nejspíš otrávila. Na trůn prosadila vlastního syna, ačkoli Claudius po sobě zanechal nástupce vlastní krve, chlapce jménem Britannicus. Také tento mladík zemřel za záhadných okolností, a to těsně před dovršením 14 let.

Ačkoli vraždy nebyly Agrippině přímo dokázány, v Senátu ji nikdo neměl rád. Dokonce i moudrý filosof Seneca do Nerona hučel, že by se neměl nechat ovlivňovat svou matkou a raději se rychle naučil činit vlastní rozhodnutí. Senátoři si s Agrippinou přetahovali mladého císaře jak lano a souboj vyhráli. Neronova matka byla nejprve vyhnána z paláce a později zavražděna.

Podobně dopadla i císařova manželka Octavie, kterou Nero křivě nařkl z neplodnosti a cizoložství. Nejprve ji vyhnal a po několika dnech jí zaslal příkaz k sebevraždě. Když si nechtěla na život sáhnout vlastnoručně, císařovi věrní to učinili za ni.

V Neronovi postupem času narůstala paranoia, že se proti němu někdo spikne, nebo že se pokusí ovlivnit jeho vůlí. Možná to byla chyba samotných moudrých senátorů, kteří ho od mládí očkovali proti manipulativní matce. Nero se cítil být jediným, kdo měl právo vládnout a rozhodovat. Celý Řím patřil jen jemu. Senátory vlastně nepotřeboval... a tak je začal nutit k sebevraždám. Ukončit život musel i věrný Seneca.

Není divu, že aristokracie Nerona nenáviděla. Senátoři si krvavé čistky ve svých řadách nenechali líbit a císaře prohlásili nepřítelem lidu, což znamenalo trest smrti umrskáním. Nero si údajně na útěku proklál hrdlo dýkou, aby ušel potupnému dopadení.

Bohatým vrstvám se ulevilo, ale ty chudé si kupodivu stýskaly. Když pomineme, že Nero možná zapálil Řím (tento čin se mu ovšem nikdy neprokázal a lze jen spekulovat, do jaké míry této pověsti Římané věřili ve své době), jeho způsob vlády byl vůči prostému lidu mírumilovný, až podbízivý. "Chléb a hry" byla taktika, která se mnohým mocnářům osvědčila i v moderní době. Pokud měl lid co vstrčit do úst a mohl se účastnit zábavných her a gladiátorských vystoupení, teoreticky si nemohl na nic stěžovat. Každodenní život prostého člověka byl za Nerona snesitelný, ne-li přímo zábavný. Císař navíc po požáru Říma nešetřil penězi na jeho obnovu, takže se lidé ve finále často dočkali lepších příbytků, než v jakých bydleli dříve.

Zprávu o císařově smrti přivítali s rozporuplnými pocity i vojáci, kteří za jeho vlády rovněž vedli relativně pohodlný život. Nero totiž neměl vojenské ambice a namísto obsazování nových území se snažil udržet mír. V praxi to znamenalo jen potlačování nepokojů v Británii, jinak si vojsko, lidově řečeno, "válelo šunky". Nejvíce se pak pro Nerona plakalo v řecké části říše, která si díky jeho vládě připadala svobodnější. Dokonce se zde rozšířily pověsti, že Nero ve skutečnosti nezemřel a jednoho dne se ve vší slávě vrátí...