Nemoc faraonů

Je pravděpodobné, že neštovice řádily již kolem roku 10 000 př. n. l., a zdá se, že se vyskytovaly i ve starověkém Egyptě. Mumie faraona Ramesse V. datována do roku 1160 př. n. l. vykazuje typické známky neštovic a je možné, že na následky této choroby zemřel. V průběhu 10. století n. l. popsal pravé neštovice perský lékař a polyhistor Rhazes a odlišil je od spalniček.

Epidemie se nevyhnula ani králům

Skutečná epidemie pravých, tzv. černých neštovic zasáhla Evropu v letech 1693 a 1694, kdy se jednou z obětí stala i mladá královna Marie II. Stuartovna (1662–1694) V nové Anglii docházelo k vypuknutí nemoci průběžně. Nejvíce nemoc decimovala populace severoamerických indiánských kmenů.

První pokusy o vakcinaci

Číňané proti neštovicím očkovali, do škrábnutí na kůži zdravé osoby vkládali hnis z případu mírného onemocnění. Turci používali podobnou očkovací techniku, kterou zaznamenala manželka britského vyslance v Turecku lady Mary Wortley Montagu[1]. Informaci o svém pozorování přivezla zpět do Anglie, kde byla tato metoda očkování prozkoumána a následně zavedena do praxe. První pokusy byly nebezpečné, neboť se stále jednalo o živý virus, byť pocházel z mírných forem onemocnění.

Ave, krávy!

Úspěšný boj proti pravým neštovicím zahájil Edward Jenner, který v roce 1798 přišel na to, že dojičky nakažené kravskými neštovicemi získaly odolnost vůči neštovicím, kterými trpěli lidé. Využil tedy kravské neštovice, které nebyly smrtelné a hlavně, kdo nákazou prošel, téměř nikdy už neonemocněl těmi pravými. Svou metodu nazval jako vakcinaci (z latinského slova vacca = kráva). Jeho průlomový objev brzy získal na popularitě a výrazně přispěl k omezení výskytu neštovic v Británii.

Boj s virem na území Čech, Moravy a Slezska

Metoda se brzy rozšířila do všech koutů světa. V českých zemích před objevením vakcíny ročně umíralo 2–17 tisíc lidí ročně. Jen v Praze roku 1799 zemřelo na pravé neštovice 10 tisíc lidí. Při poslední epidemii roku 1872 zabilo toto vysoce infekční onemocnění v českých zemích na 43 tisíc lidí. V českých zemích se poprvé začalo proti pravým neštovicím očkovat už v roce 1821. Od roku 1882 bylo na území Čech, Moravy a Slezska hlášeno 8 739 případů onemocnění a 1594 úmrtí. V dalších letech to bylo se statistikou obdobné, avšak roku 1919 se výskyt vyšplhal přes 10 tisíc onemocněné a 981 úmrtí. Zejména proto bylo roku 1919 povinné očkování a přeočkování proti neštovicím na území Československa zavedeno zákonem ze dne 15. července 1919 Sb. č. 412.

Boj s virem ve světě

V roce 1967 představovaly neštovice ve světě však stále velkou hrozbu, ale jak se vakcinace šířila po celém světě, jejich význam stále klesal. Poslední přirozeně se vyskytující případ byl diagnostikován v říjnu 1977, a roku 1980 vyhlásila Světová zdravotnická organizace její eradikaci (úplné vymýcení). K jejich eradikaci výraznou měrou přispěl český epidemiolog Karel Raška, který v roce 1959 prosadil světový eradikační program pravých neštovic a do jehož vedení se sám postavil. Po vyhlášení eradikace pravých neštovic bylo očkování a přeočkování proti pravým neštovicím zrušeno postupně ve všech státech světa.

Bioterorismus?

V současné době se díky vymýcení neštovic vakcinace již neprovádí. Virus jistě v nějaké formě v některých laboratořích existuje a nová lidská generace není vůči této infekční nemoci imunní. Zejména proto je třeba obezřetnosti, neboť by mohl virus posloužit jako nástroj tzv. bioterorismu.



[1] Lady Mary Wortley Montagu (1689–1762), anglická aristokratka a spisovatelka vstoupila do historie zejména tím, že se jako první v Anglii pokusila o prevenci černých neštovic metodou užívanou v Turecku.