Když jsem byl chlap

Můj příběh, jak jsem se stal zdatným jelenem, začíná v jedné hospůdce. Růst mého paroží neovlivnila výživná pastva, ale apetit mé ženy, který se stravou bohužel nemá nic společného. Mou parádní ozdobu, jíž tvar a mohutnost by ocenil nejeden znalec mysliveckých trofejí, má vlastně na svědomí tak nějak má parta muzikantů.

Scházíme se tam už léta. Hraju na kytaru a občas si zafoukám na harmoniku. Hrajeme takové ty folkovky a táborovky, které si kromě naší party s námi zazpívají i ti, co si tam zajdou na pivko. Jsem sanitář a jmenuju se Luboš, ale chlapi mi říkají Ferďas. Znáte to. Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Jsem totiž domácí kutil, jak se říká, dokážu spravit úplně všechno.

Moje „beruška“

V té hospůdce jsem se seznámil s milou modrookou blondýnkou. Začala tam chodit pravidelně, že prý se jí líbí, jak hrajeme a že se ráda baví a zpívá. Po čase nechodila už jen do hospody, začala chodit se mnou. Jmenuje se Jitka a dnes je to má žena. Nedá se říct, že bych se do ženění nějak hrnul, ale té mé berušce se vdávala kamarádka. Holky spolu vybíraly šaty. Jedny si zkusila i ta má. No a nějak až moc se jí v nich zalíbilo. A téma svatba bylo na stole. Zpočátku tak nenápadně, že prý až ona se bude vdávat, že bude mít rozhodně hezčí kytku než ta její kámoška, že by chtěla věneček do vlasů…

Byla milá to jsem už říkal, ale také, jak jsem zjistil, to se mnou hezky koulela. Jednoho krásného dne přišla s tím, že by mi chtěla něco ukázat. Nemusíte hádat, to něco bylo ve zlatnictví. Obdařila mě svým milým úsměvem, ukázala prstíkem na dva kroužky a medovým hláskem pronesla: „Nejsou snad krásný?“

A tak jsme se vzali. A nejen my dva. Také hypotéku na byt. V menší ulici, tam čtyři dlouhé paneláky a v jednom z nich jsme si začali zařizovat hnízdečko lásky. Takové tiché místo, než tam začalo být „rušno“.

Ti mí muzikanti

Když se můj účet v bance pomalu blížil k červeným číslům, postěžoval jsem si chlapům v té naší kapele. „Hele, co blbneš. Vždyť umíš zalátat i ponožku. Dělej hodinovýho manžela. To prej vynáší.“ A tak jsem si začal ve volném čase přivydělávat. Doma jsem vyprávěl té své berušce, jak to některé ženské s tím svým nemají lehké, že Novák nedokáže vyměnit ani žárovku a Zedníčková nestíhá žehlit.

Jednou se tak ke mně přitočila s tím svým úsměvem, který znám, když ze mě vždycky něco vymámí. „Co kdybys se jich zeptal, jestli nechtějí pomoct? Vždyť se nám přeci hodí každá koruna.“ Tentokrát to neznělo vůbec špatně. Tak začala uklízet v domácnostech.

Piha krásy

V kapele nám začaly přibývat fanynky, mé berušce šatičky ve skříni, náušničky ve šperkovnici a mně přibyla starost. Jednou basák povídá, že se kolega v práci pochlubil, že řeší své manželské postelové problémy s jednou paní, co jim vypomáhá v domácnosti. Ještě se smíchem dodal, že je prý pořádný kanec a bydlí ve stejné ulici, jako já. „Hm, chudák má beruška má konkurenci,“ pomyslel jsem si. Neměla.

Přidal se další, že prý už to taky slyšel. „Ta ale nemyje okna, jen zatahuje žaluzie v ložnici,“ smál se. Jo, a ta černovlasá v tom modrém tričku, co sem nedávno začala občas chodit, je manželka toho, co bydlí naproti vám. Jo a v té vaší ulici také bydlí ten, no znáš ho, je to automechanik. Ten si s ní prý taky užil. A to není žádný Belmondo. Toho „jo a ten“ začalo přibývat. Koneckonců jsme malé město a nic se tu dlouho neutají.

A když jednou zase přišla na přetřes ta „hodinová manželka“, basák se zmínil, že prý slyšel, že má krásný prsa a mezi nimi takovou velkou černou pihu. „To má moje Jitka taky…“ Pak teprve mi to došlo a zrudnul jsem. A chlapům taky. Kroužek na levém prstě mě začal pekelně pálit a chlapi se mohli potrhat smíchy.

Doma jsem se jí zeptal, v kolika domácnostech že to vlastně vypomáhá. „Skoro ve všech v naší ulici,“ zaculila se nevinně. „Jen k panu Zelenému, co bydlí vedle, nechodím. On už je starej…“ Bože, honitba mé ženy je snad větší než nějakého mysliveckého spolku. Ona se vyspala se všema chlapama, co tu bydlí! Spravit umím všechno, ale na manžeství asi „nástrojnemám...

Zpracováno dle skutečného příběhu, jména jsou smyšlená.