Křesťanští myslitelé považovali fyzické spojení muže a ženy obecně za hřích, i když uznávali, že v rámci manželství se to musí jednou za čas strpět, aby lidský rod zcela nevymřel. Světská společnost však na problematiku nahlížela zcela jiným způsobem. Na venkově panovala velmi uvolněná morálka, mladí lidé s pohlavním životem do svatby rozhodně nečekali, a některé páry spolu dokonce před sňatkem spávaly "na zkoušku", aby se přesvědčily, zda si budou vzájemně vyhovovat. Když pak v kostele při zpovědi vesničané líčili knězi své milostné zážitky, velmi se divili, že spáchali hřích. Sv. Vincenc Ferrer si ve 14. století postěžoval, že v 15 letech už žádný venkovský chlapec není panic.
Čím bohatší rodina, tím tvrdší trest
Nad dováděním mládeže se obvykle přimhouřilo oko. Horší bylo, když se hříchu dopouštěli ženatí muži a vdané ženy. Tady už šlo o čest rodiny a riziko narození nemanželského dítěte. Pokud měli přistižení milenci štěstí, soud jim nakázal jen pokání. V horším případě byli zbiti holemi a vykázáni z komunity. V Anglii v 11. století nevěrným ženám hrozilo useknutí nosu a uší; nešťastnice tím přišla o svou krásu a manžel měl jistotu, že už ho s nikým nepodvede.
Nevěrnou ženu často čekalo vymrskání z města.
Přísnějším metrem se posuzovala nevěra ve městech. Jejich obyvatelé bývali bohatší, a tak byla ve hře nejen čest, ale také rodinné statky. Protože provdané ženy legálně žádný majetek nevlastnily, dokonce i jejich věna spravoval manžel, za nevěru jim hrozily nepoměrně vyšší tresty než mužům, kteří se mohli jednoduše vykoupit zaplacením pokuty. Pranýřování a potupné vymsrkání z města byl asi nejčastější postup. Ve Francii k tomu ještě nevěrnici oholili hlavu. U žen z lepších rodin se však někdy volil šetrnější trest v podobě internace v klášteře. Manžel pak dokonce dostal od soudu určitou časovou lhůtu, během níž se mohl rozmyslet, zda své ženě odpustí a přijme ji zpět.
Nejkrutěji se nevěra trestala v kruzích urozených. Šlechtic si potřeboval být jist otcovstvím svých dětí a čistotou rodové linie. Ačkoli se panovníci a urození páni nerozpakovali obcovat s milenkami a zplodit hromady levobočků, svým manželkám za nevěru nechávali stínat hlavy.
Aféra s hedvábnými taštičkami
Jak to v nejvyšších kruzích chodilo, ukazuje hrůzný případ z 1. poloviny 14. století. Dcera francouzského krále Filipa IV. Izabela měla tři bratry a aby utužila rodinná pouta, jejich manželkám darovala bohatě vyšívané hedvábné taštičky. Jaké bylo její překvapení, když na jednom z honosných turnajů spatřila dva z těchto dárků v rukou bratrů Filipa a Gauthiera d’Aunay! Okamžitě napsala svému otci dopis, v němž vyjádřila podezření, že se její dvě švagrové zapletly s rytíři.
Nevěrná Margaret dožila svůj život ve věži.
Rozpoutala tím obrovskou aféru, ve které nakonec byly souzeny všechny tři manželky, ačkoli vina se prokázala jen v případě Margaret a Blanche. Tyto dvě ženy také stihl hrozný trest. Kati je oblékli do režných pytlů, oholili jim hlavy a vlekli je Paříží k popravišti, kde je donutili sledovat příšernou popravu jejich milenců. Filip a Gauthier d’Aunay byli vykastrováni, zbičováni, páleni roztaveným olovem a nakonec rozlámáni v kole. Margaret a Blanche poté putovaly do zámku Gaillard, kde dožily zavřené ve věži o nuzném jídle. Margaret záhadně zemřela pouhých pět dnů předtím, než se její manžel znovu oženil - Paříží se šuškalo, že dal příkaz k její vraždě, aby se vyhnul hříchu bigamie.
Zdroje: thehistoryjar.com, www.brown.edu, www.historic-uk.com
