Ze středověkých smolných knih vyplývá, že v českých zemích dlouho neexistoval obecný trestní zákoník a jednotlivé soudy měly do velké míry volnou ruku v udílení trestů. Za stejný prohřešek jste byli v jednom městě jen pranýřováni, v druhém by vám rovnou položili hlavu na špalek.

Stejně se to mělo i s cizoložstvím. Nevěrná žena mohla být sťata, ale také jen vymrskána z města metlami, případně jí byl vypálen cejch označující nevěstku. K trestu smrti či vyhnanství mohl být odsouzen i muž, zvláště pokud se dopustil hříchu s vdanou ženou nebo znásilnil pannu či vdovu.

Soudci ve většině případů rozlišovali závažnost činu podle toho, zda byli smilníci svobodní, nebo žili v manželském svazku s jinými partnery. V prvním případě mohli vyváznout jen s ostudou a napomenutím; jestliže ale dívka přišla do jiného stavu, mohla být církevním úřadem donucena se za otce dítěte provdat, aby nežila "v hanbě".

Nejpřísnější tresty hrozily nevěrnicím vdaným. Čím byla rodina bohatší a váženější, tím horší postihy byly žádány - zejména šlechtici si potřebovali pojistit, že jsou narozené děti opravdu jejich a do rodu se nevmíchává "cizí krev". Až do dob novověku v českých zemích platilo, že přistihne-li manžel ženu při nevěře, má právo oba milence na místě zabít a nebýt za to souzen. Ženy na druhé straně takové privilegium neměly.

Nevěra muže z vyššího stavu nijak zvlášť postihována nebyla, dotyčný se obvykle z maléru vyplatil, nebo jednoduše odpřísáhl, že s cizí ženou nic neměl. Podobně bylo méně často trestáno i znásilnění: násilník měl velkou šanci, že bude propuštěn pro nedostatek důkazů. Jestliže mu však násilný čin na ženě prokázán byl, mohl počítat se stětím, nebo dokonce s vpletením do kola. Zákoník Práva městská království českého, který vyšel v roce 1569, dokonce hájí čest znásilněných panen a vdov tím, že nařizuje "uříznout špičku jazyka každému, kdo by je pomlouval a hanil".

Z ochrany před znásilněním byly na druhé straně vyloučeny prostitutky, protože se předpokládalo, že jsou na styk s cizím mužem "zvyklé".